Pavel Bobek se stal inženýrem architektem a teprve později se začal profesionálně věnovat zpěvu. Když zpíval hity jako Nedělní ráno, Vincent, Má dívka N, Já jsem byl bloud, bylo mu už přes čtyřicet. Zatímco řada jeho kolegů zaznamenávala ústup z dřívější slávy, jeho popularita stoupala pomalu, ale bez velkých výkyvů. Nikdy nepatřil ke kontroverzním osobnostem, avšak byl vždy svůj a kvalitu jeho písní oceòovali posluchači i kritika. Dařilo se mu, měl spokojené rodinné zázemí. Byl příkladem člověka, který umí moudře stárnout a leckdo by mu mohl závidět životní pohodu a štěstí. Až do srpna roku 2005, kdy náhle těžce onemocněl. Dva týdny prožil v umělém spánku na jednotce intenzivní péče jedné velké pražské nemocnice. Místo nefunkčních plic za něj dýchaly přístroje a lékaři mu nedávali velkou naději na uzdravení. Později mu řekli, že v jeho věku by asi málokdo tak těžkou otravu organismu přežil, že je to vlastně zázrak.
16. září 2006 oslaví první narozeniny po tom, co se díky přístroji znovu nadechnul. Po probuzení byl velice zesláblý, nemohl chodit a - což byl pro něj šok - nemoc mu poškodila hlasivky, takže nemohl zpívat. Pavel Bobek však v sobě našel sílu bojovat. S podporou rodiny a přátel se fyzicky i psychicky zotavuje a hlas se mu vrací.
Pavel Bobek říká, že už byl na "druhém břehu" řeky zapomnění, ale dostal ještě šanci. Na jak dlouho neví. Vracíme se prý většinou pro něco. I on chce ještě něco udělat. Posadit na vrchol toho svého muzikantského dortu ještě třešničku, bonus. Podat své osobní svědectví o tom, že se člověk nemá vzdávat. Že se má snažit. Dokud je tady... O tom, jak v sobě najít sílu znovu vstát a jít, se svěřuje průvodkyni tohoto dílu 13. komnaty Zuzaně Burešové.