Jan Šibík se za posledních téměř dvacet let vydal na více než dvě stě cest do všech koutů světa, během nichž většinou fotografuje utrpení, války, genocidu, bídu a katastrofy a vydává svůj život napospas rizikům, která nebezpečná místa a situace skýtají. Fotografoval konec komunismu v Evropě, pád berlínské zdi, sametovou revoluci v Československu i krvavý zánik Ceauceskova režimu v Rumunsku. Byl svědkem masakrů v Sieře Leone a Libérii, hladomoru v Súdánu, Somálsku a Etiopii, zemětřesení v Arménii i Turecku, exodu iráckých Kurdů. Zaznamenal války v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, v gruzínské Abcházii, Čečensku, Náhorním Karabachu, Jihoafrické republice a Iráku, genocidu ve Rwandě, nafotil uprchlické tábory v Tanzanii, Súdánu, Haiti, Angole a Somálsku, následky hurikánu Katrina v New Orleansu, situaci na Kubě, Srí Lance, v Severní Koreji, Kambodži, Palestině i jinde. Zatím jeho poslední destinací je revoluce v Kyjevě.

Jan Šibík tvrdí, že války nemá rád, cítí však, že má smysl je zaznamenávat a ukazovat. Někdy fotí jen díky plynové masce. Často se dostal do situací, kdy v těsné blízkosti viděl umírat lidi. Na obvinění z hyenismu má svou obhajobu: „Nejdu přes zákaz, nefotím, když si to lidé nepřejí. Prostě mám foťák, ten pomalu zvednu a lidi mají čas. Třeba natáhnout ruku. Málokdy se mi stane, že s fotografováním nesouhlasí. Fotky jsou možná větší pomoc, než kdybych někomu na ulici pomáhal. Je v tom trochu alibismus, chtěl bych věřit tomu, že to tak je.”

Patří k nejlepším světovým reportážním fotografům. V roce 2004 obsadil v soutěži World Press Photo třetí místo v kategorii Sportovní příběhy. V soutěži Czech Press Photo získal v různých kategoriích celkem čtyřicet pět ocenění, z toho dvakrát hlavní cenu. V roce 2000 zorganizoval humanitární akci „Podejte ruce dětem ze Siery Leone“, během níž se vybralo pro postižené děti 1 100 000 korun, o čtyři roky později uspořádal humanitární akci na pomoc nemocným AIDS v ukrajinské Oděse, jež přinesla 1 000 000 Kč. Vydal tři fotografické publikace.

K fotografii ho přivedla maminka, když mu koupila jeho první fotoaparát. Pomáhala mu organizovat první cesty do zahraničí. Dnes se o něj bojí a její strach jí pomáhá zvládat víra. Jan podotýká: „Věřící respektuji, viděl jsem po světě, jak lidem víra pomáhá. Nemají nic, jejich pobyt na světě je utrpení, bez víry by nepřežili.“

Před rokem a půl se nechal kvůli bolesti hlavy vyšetřit v nemocnici. Na magnetické rezonanci mu zjistili trojnásobnou žilní trombózu. Ocitl se ve vážném ohrožení života, přesto měl radost, že se nejedná o něco horšího. Diagnóza mu ovlivnila život: má trojnásobně naředěnou krev, což znamená, že by při sebemenším zranění třikrát rychleji vykrvácel. Fotografovat však nepřestane, jen je trochu opatrnější. Nečekal však zklamání, které přišlo letos. Po více než dvaceti letech dostal výpověï z časopisu Reflex. Prý jeho témata už čtenáře nezajímají, jsou příliš vážná.

Přesto chce pokračovat v cestách. „Po padesátce se daleko hůř spí někde v rozvalinách nebo v zatopených školách. Věk člověk nezastaví. Já jen věřím, že to u nás bude někdo dělat i poté, až s tím skončím já.“