Josef Větrovec se narodil do dělnické čtvrti Petrohrad, krejčímu fazonérovi Františku Větrovcovi a Anně, rozené Čuřínové, která byla posluhovačkou. K divadlu tíhl již od dětství, už v devíti letech stál na ochotnických prknech. Učil se v plzeňské Škodovce, hrál závodně házenou a byl členem spolku dělnické mládeže Kovodělník a mládežnického recitačního kolektivu RECKOV – Plzeň 5. Právě v této době se formovalo jeho levicové přesvědčení. Za nacistické okupace byl za rozmnožování ilegálních letáků Němci vězněn v plzeňských Borech, Terezíně a Buchenwaldu. I v těchto těžkých chvílích spoluvězňům recitoval a hrál.
Po návratu z koncentračního tábora v osvobozené Plzni založil Divadlo naší doby ’45 (1945 – 1946). Následně se stal profesionálem v plzeňském Divadle J. K. Tyla a poté v pražském Divadle E. F. Buriana, kde působil do svého odchodu na odpočinek. Zde byl v době normalizace i uměleckým ředitelem (1973 – 1988) a zanášel na divadelní scénu oficiální „umění“.
Josef Větrovec se herectví nikdy neučil, ale lety své praxe se z něho vyvinul vynikající herec. Díky svému plastickému herectví a krásným hlubokým hlasem byl hercem charakterních dramatických i komediálních rolí s břitkým humorem, nadsázkou a ironií („Jezero Ukereve“, „Obyčejný člověk“, „I chytrák se spálí“, „Sprcha“, „Dvaasedmdesátka“, „Jízdní hlídka“, „Král Lear“, „Sen noc svatojánské“, „Julius Caesar“, „Veselé paničky windsorské“, „Hercule Poirot“, „Konec masopustu“, „Malostranská humoreska“).
Poprvé přišel do styku s filmovou prací až po svém definitivním příchodu do Prahy a to v roce 1961, díky roličce muže v hospodě v Čechově dramatu KOHOUT PLAŠÍ SMRT. U diváků byl populárním svým jednoduchým herectvím bodrých a politicky uvědomělých vesnických i městských hrdinů současnosti i minulosti. Takový byl třeba ředitel Grocholv dramatu LUCIE, vojín Pelnář ve válečném dramatu HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK, kapitán v dobrodružném filmu UKRADENÁ VZDUCHOLOÏ, akrobat Vencl v dramatu LIDÉ Z MARINGOTEK, rolník Josef Bařina v dramatu NOC NEVĚSTY, šejk v dobrodružném filmu NA KOMETĚ, Dr. Jáchym v dramatu LUPIČ LEGENDA, ředitel ZOO v komedii HROCH, provozář Šantala v komedii HOLKY Z PORCELÁNU, kormidelník Vrána ve válečném dramatu MYS DOBRÉ NADĚJE nebo funkcionář KSČ Hrubý ve válečném snímku OSVOBOZENÍ PRAHY.
Dále si ho můžeme pamatovat z komedií: v roli akrobata ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM, kapitána VB COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT, šéf Paula „JÁ TO TEDY BERU, ŠÉFE…!“, ředitele divadla „JÁ UŽ BUDU HODNÝ, DĚDEČKU!“, Obristy PAN VOK ODCHÁZÍ, viníka Dymeška JAK NAPÁLIT ADVOKÁTA, Franty Chovance ZRALÉ VÍNO a MLADÉ VÍNO, komisaře Firsta ANDĚL S ÏÁBLEM V TĚLE, ANDĚL SVÁDÍ ÏÁBLA a ředitele nemocnice JAK BÁSNÍKÙM CHUTNÁ ŽIVOT a KONEC BÁSNÍKÙ V ČECHÁCH.
Jako herec, komentátor a přednašeč se uplatnil v rozhlase („Dialog s doprovodem děl“, „Grünsteinova varianta“, „Před západem slunce“, „Pražský Žid“, „Kouř v očích“, „Hadrián z Římsu“), televizi (inscenace a pohádky ODCHÁZETI S PODZIMEM, KOUZELNÝ DÙM, EGYPTOLOGOVÉ, ŠPERK, LÍSTEK DO PAMÁTNÍKU, DALSKABÁTY HŘÍŠNÁ VES ANEB ZAPOMENUTÝ ČERT a seriály SOUDNIČKY, HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, TŘICET PŘÍPADÙ MAJORA ZEMANA, MATKA, BYL JEDNOU JEDEN DÙM, CHALUPÁŘI, TAJEMSTVÍ PROUTĚNÉHO KOŠÍKU, DNES V JEDNOM DOMĚ, ARABELA, DOBRÁ VODA, BAMBINOT, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE, U NÁS DOMA, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, CIRKUS HUMBERTO, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, DLOUHÁ MÍLE) a dabingu ( „MAYOVKY“ nebo „ANGELIKA“), kde často daboval například Jeana Gabina a Buda Spencera. Uplatnil se i jako spíkr na audio nosičích s pohádkami s Hurvínkem (zločinec Drsňák).
Jeho herecká práce šla v ruku v ruce s prací politickou a veřejnou. Jako přesvědčený komunista a člen KSČ byl členem Městského výboru KSČ v Praze, výboru SČDU a České mírové rady. Ve svém domovském divadle prosazoval jako umělecký vedoucí hlavně politicky angažované hry. Za své herectví, a zejména za politickou činnost, byl poctěn Zasloužilým umělcem, Řádem práce, Cenou Jaroslava Průchy, Medaili „Za zásluhy o hlavní město Prahy, Medaili SČSP, pamětní Medaili Světové rady míru, pamětní Plaketu Klementa Gottwalda, Medaili J. K. Tyla a titul Národního umělce.
Josef Větrovec byl ženatý, z tohoto manželství, které bylo rozvedeno měl dceru Jitku. Po roce 1989 se stáhl do ústraní a zemřel už trochu zapomenut 11. února 2002 v Praze, necelý měsíc před svými osmdesátými narozeninami.

== Marcela Kopplová (c) 2021 ==