V tomto pořadu bude pokračovat přehled událostí z podzimu 1929, kdy se konaly celonárodní vzpomínkové slavnosti k tisícímu výročí smrti svatého Václava. Toto svatováclavské milénium vyvrcholilo v poslední zářijové dekádě dalšími významnými akcemi. Jednou z nich bylo vyzvednutí korunovačních klenotů, jejich odborné prozkoumání a následné vystavení v hlavní lodi svatovítského chrámu.

Slavnosti pokračovaly 27. září dopoledne – na Václavském náměstí za přítomnosti presidenta republiky byl dosavadní jezdecký pluk 8 přejmenován na „pluk knížete Václava Svatého“.


28. září 1929, na svátek sv. Václava, byl slavnostně otevřen chrám sv. Víta, jehož dostavba byla krátce předtím úspěšně dovršena.

Odpoledne po čtrnácté hodině vyrazil od Černínských kasáren na Hradčanech velkolepý krojovaný průvod, který ulicemi Nerudova a Mostecká… a dále přes Karlův most dospěl nakonec na Slovanský ostrov, kde se konalo tradiční svatováclavské posvícení.


Následujícího dne, v pátek odpoledne, vyvrcholily oslavy milénia slavnostním převozem ostatků sv. Václava – jeho lebky a zbroje – z Vyšehradu do chrámu sv. Víta na Hradčanech. Průvod Prahou, který trval přes čtyři hodiny, natáčelo hned několik filmových společností. Večer pak bylo možné uvidět velkolepé, do té doby nikdy neviděné slavnostní osvětlení Prahy.


K jubileu byl natočen historický velkofilm „Svatý Václav“, který režíroval jeden z průkopníků našeho filmu – Jan Stanislav Kolár. Knížete Václava představoval Zdeněk Štěpánek. Film stál více než milion korun a nelze mu upřít pečlivé zpracování historického tématu ani technickou vynalézavost. Film, po celou dobu natáčení ohlašovaný jako dosud největší a nejnákladnější český film (což byla pravda), byl dokončen a uveden do kin s velikým zpožděním – až na začátku dubna 1930, kdy už svatováclavské milénium dávno odeznělo. Biografy v té době už ovládl zvukový film – a tak němý „Svatý Václav“ se spoustou dlouhých titulků a pomalu plynoucím dějem měl jen malou šanci zaujmout širší publikum. Po premiéře, doprovázené původní hudbou Oskara Nedbala a Jaroslava Křičky, putoval pak tento film, už bez hudby, po venkovských biografech, až se tiše a nenávratně propadl do historie.