Tomáš: Teda, Danieli, jak jste mluvil o té péči o umírající v hospicu a rozplakal se u toho. Přísahám, já jsem vám to normálně věřil.

Daniel: Použil jsem metodu Stanislavského. Vciťování. Nedávno mi zemřela želva.

Tomáš: Jo, tak proto jste mluvil o jejích posledních lístcích salátu. Jasně.

Marcelka: A jak slečna Eva mluvila o tom smutném pohledu pejska bez nožičky, tak to jsem zas málem plakala já.

Tomáš: Také vciťování?

Eva: Ano, brášku srazil autobus.

(Lexa je v televizi. Má rozostřený obličej.)

redaktorka: Dopadli jsme velitele gangu, který již několik dní krade dopravní značky. Slíbili jsme, že jeho totožnost bude utajena.

Lexa: Čau, já jsem Lexa.

Iva: No Bezva, otec paranoik, strejda zloděj aut... kdo nám tady ještě chybí?

(Někdo klepe na dveře)

Iva i Saša zároveň: Je otevřeno, Lexo.

(Lexa byl v televizi.)

Simona: Celej táta, pro jistotu ho zflákám, ale stejně to nepomůže.

Ozzák: Ten, kdo vymyslel značky, ten to neměl v hlavě v pořádku.

Lexa: Moje řeč. Možná to byl ten, co vymyslel pravou a levou.

Lexa: Pane Ozzáku, vždyť já jsem skoro jako váš syn. Ozzák: Kdybych někdy měl syna, budeš to ty, Lexo.

Lexa: Tak mě adoptujte.

Ozzák: Budeš chodit pro pivo?

Lexa: Jasně a klidně za svý.

Ozzák: No tak běž, synku.

Lexa: Díky, táto.

Lexa: Ahoj, tati.

Ozzák: Pojï sem, synu. Vzdej poctu tady Divišovi, mučedníkovi pravidel silničního provozu.

Lexa: Diviš... to je hezký jméno pro slepici.

Ozzák: Pojmenoval jsem ho podle výrazu, který měl, když jsme se seznámili.