Výrazná herečka s charakteristickým hlasem pocházela z úřednické, ale umělecky založené rodiny. Jeden dědeček měl sochařskou dílnu, druhý byl operním korepetitorem a ve volném čase skládal písničky. Tatínek studoval mnichovskou malířskou akademii a hrál na několik hudebních nástrojù. A maminka vynikala dobrým sopránem. Mladá Jiřina od dětství ráda zpívala a projevovala herecký talent. Cesta na konzervatoř jí byla pochopitelně v takové rodině otevřená.

V letech 1920 - 1925 navštěvovala operní oddělení konzervatoře, které absolvovala u profesorky Branbergrové. Dva roky také navštěvovala dramatické oddělení. Mezi jejími spolužáky najdeme zvučná jména jako Jaroslav Ježek, nebo Emil František Burian. Hned po absolutoriu v roce 1927 úspěšně pohostinsky vystupovala v opeře Státního divadla v Brně. Přestože ji legendární Karel Hugo Hilar nabídnul roli i angažmá v Národním divadle, Šejbalová odmítla a spokojila se s občasným hostováním v drobných úložkách na této scéně. Svoji píli raději plně věnovala avantgardní scéně Dada Jiřího Frejky (1927 - 1928). Ale angažmá v Národním divadle na sebe nenechalo dlouho čekat. Toto dlouhé a plodné angažmá trvalo nepřetržitě od roku 1928 až do roku 1971, kdy Šejbalová odešla do dùchodu. Od roku 1967 pùsobila též jako profesorka jevištní řeči na HAMU. Z jejích neslavnějších rolí jmenujme Lady Chilternovou (O. Wilde - Ideální manžel), Donu Angelu (Calderon de la Barca - Dáma skřítek), Chrobačku (Čapkové - Ze života hmyzu), nebo Phoebe Ricovou (Osborne - Komik).

Herecký rùst Jiřiny Šejbalové byl sice pozvolný, ale u filmového diváka muselo dojít k dojmu obrovského rùstu této herečky. Zatímco v předválečném filmu byla Šejbalová ovlivněna Frejkovou avantgardou a vytvářela postavy co nejprostěji a nejrealističtěji, v poválečném filmu a v období 50. let vynikla hned v několika filmových rolí stárnoucích žen, k jejichž tvorbě přistupovala již jinak. Šejbalová ve zralém věku vytvářela tragické postavy žen, ze kterých šel divákùm mráz po zádech. Podstata změny spočívala v tom, že Šejbalová vytvářela postavy svých tragických hrdinek sice opět nekomplikovaně a soustředěně na podstatné rysy postavy, ale tentokrát podtrhovala charaktery postav značnou přímostí a neváhala dokonce u každé postavy záměrně vyzdvihnout právě odpudivé charakterové rysy a tím docílit větší sugestivnosti.

Film nabídnul Jiřině Šejbalové spoustu krásných a rolí. Začalo to však neslavně. První roli dostala Šejbalová v němém, velmi nenáročném a dnes již nedochovaném filmu HANKA A JINDRA z roku 1929. Ve třicátých letech hrála ve spoustě filmù role mladých, krásných, ale většinou povrchních žen. Jmenujme Helenu Titěrovou v komedii SÒATKOVÁ KANCELÁØ, Evu Plužnou v ROZVODU PANÍ EVY, přelétavou Mílu v KVOČNÌ, nevěrnou manželku Františka Smolíka Žofku Tříškovou v komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH, nebo hraběnku Angelyovou v MASKOVANÉ MILENCE.

Po osmileté přestávce se v roce 1948 k filmu vrátila rolí hostinské Boženky Tatrmužové v komedii HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU. Po pár nevýrazných rolích v první polovině padesátých let se Šejbalová v roce 1957 dočkala patrně své životní filmové role v dramatu režiséra Jiřího Weisse a spisovatelky Jarmily Glazarové VLČÍ JÁMA. Byla to role stárnoucí a zlé Kláry, ženy starosty Rýdla (Miroslav Doležal), který se zamiluje do jejich schovanky Jany (Jana Brejchová). Když pomineme, jaký úspěch měla role u divákù, sama Šejbalová měla tuto roli velmi ráda. Vytvořila postavu sice zlé maloměšťačky, která si však zaslouží divákovo zamyšlení, pochopení a politování. Přestože byla Šejbalová na MFF v Benátkách v roce 1958 nejvýraznější favoritkou na hlavní cenu za herecký výkon, o jediný hlas ji nakonec porazila Sophia Lorenová s filmem ČERNÁ ORCHIDEJ. Sám ředitel festivalu byl z toho zarmoucený a proto udělil Šejbalové speciální cenu (zvláštní medaile Biennale za herecký výkon).

Po tomto výrazném úspěchu následovaly další velké role. V roce 1959 to byla role krejčové Jarmily Rumlerové v dramatu ROMEO, JULIE A TMA a o rok později si ve filmu zopakovala svou divadelní kreaci v roli Marie Vachové v Hrubínově SRPNOVÉ NEDÌLI. V 60. letech se Šejbalová přehrála do babičkovských rolí a to především v komediálních filmech. Byla babičkou v dětském filmu TÁTO, SEŽEÒ ŠTÌNÌ, podvodnicí Trčkovou v Podskalského SVÌTÁCÍCH, nebo sousedkou Bernardovou v dramatu DEN PRO MOU LÁSKU. Několikrát vytvořila filmovou dvojici s divadelním kolegou Bohušem Záhorským. Po již zmiòované SRPNOVÉ NEDÌLI to byly také staří manželé Kubzovi slavící ZLATOU SVATBU a staří manželé v komedii NÁŠ DÌDEK JOSEF. Poslední filmovou rolí Jiřiny Šejbalové byla Marie Hahnová ve filmu SÓLO PRO STAROU DÁMU z roku 1978.

Také televize věnovala Šejbalové pěknou hrstku krásných, velkých rolí, kterých tato herečka dokázala využít ve svùj prospěch. Tou nej... byla asi role stárnoucí, nemocné a na invalidní vozík upoutané bohaté paničky Stevensonové, jejíž manžel si objedná její vraždu, zatímco ona to slyší v telefonu. Sama nakonec vrahovi podléhá. Tento televizní film PROMIÒTE, OMYL... Jiřího Weisse byl v zahraničí velmi ceněn kritikou. Z dalších rolí vyberme například matku Selvinovou v dalším Weissově filmu SPRAVEDLNOST PRO SELVINA, babičku Rokosovou cestující od rodiny za svým mládím v komedii BABIČKA JE RÁDA, Blaženku, nejmilovanější a zároveò "nejnenáviděnější" ženu Jana Pivce v komedii LÁSKA JAKO TRÁM, spolužačku Andulu v úspěšných NEZRALÝCH MALINÁCH nebo svéráznou babičku Jonášovou v TCHÝNI (1969). Hereckou kreaci manželù Váchových vytvořila spolu s Milošem Nedbalem v seriálu SÒATKY Z ROZUMU a jako rýpavá a věčně nespokojená tetička Otýlie Krásná se stala manželkou účetního Jana Koníčka v podání Oldřicha Nového v legendárním komediálním seriálu TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA. K práci v televizi se pochopitelně přidružila i práce v rozhlase.

Kromě mezinárodního ocenění za roli ve filmu VLČÍ JÁMA získala v Československu Šejbalová titul Zasloužilá umělkyně (1958) a následně i titul Národní umělkyně (1965). (csfd)