Praha už od gotického období patřila k nejbohatším městům Evropy na zahrady uzavřené do městských hradeb. Renesance tento dar kultivovala a barokní doba odkaz nejen v plné šíři přijala, ale dokázala jej i rozmnožit a tvůrčím způsobem rozvinout s jasným koncepčním vědomím o významu zelených ploch pro strukturu města. Barokní tvůrci dotvářeli krajinu a natrvalo spojovali architekturu a její obyvatele s přírodou.
Vrtbovská zahrada doplòuje architekturu budovy, problém malého prostoru vyřešil architekt (pravděpodobně F. M. Kaòka) tak, že rozvíjel zahradu ne plošně, ale v etážích, jak mu to umožòovaly terénní podmínky. Nástup do zahrady začíná již ve dvoře, návštěvník byl promyšlenou režií prostoru připravován na velkolepý zážitek. Pět samostatně vnímaných pater zahrady je propojeno systémy sbíhavých a rozcházejících se schodišť, která vrcholí v nejvyšším bodě vyhlídkovou terasou.
Hradčanské panorama si sotva dovedeme představit bez pásu upravené zeleně mezi Hradem a Malou Stranou. Ledeburská zahrada je patrně ze zdejších zahrad nejstarší, její výstavba započala pravděpodobně před r. 1710. Útvar zahrady se rozvíjí kolem dvakrát zalomené osy. Protipohled tvoří kulisová stěna s Heraklovou kašnou. Schodiště strmě stoupá do jednotlivých úrovní zahrady, které lze v duchu spektakulárnosti baroka považovat za lóže, z nichž lze sledovat theatrum mundi Prahy.
Díl se dále věnuje i zahradám Pálffyovským, Kolovratské, Malé Fürstenberské a Valdštejnské.

== osoby ==			== profese ==
	Martin Kubala		Kameraman