Krátkých filmů, které měly v názvu slova Praha, Prahou, v Praze, pražský, pražské... a tak podobně, bylo během dvaceti let první republiky natočeno velice mnoho, ale na prstech jedné ruky – ale řekněme na dvou – bychom spočítali ty, které přinášely něco víc, než malebné obrázky Hradčan, Karlova mostu, Staroměstské radnice a Národního muzea se svatým Václavem.

Jedním z těch vpravdě novátorských filmů, který se vymykal vžitým stereotypům, byl přibližně osmnáctiminutový fejeton „Žijeme v Praze“, který v roce 1933 natočil Otakar Vávra – legendární český filmař, kterému tehdy bylo pouhých dvaadvacet let. Jaroslavu Tuzarovi, který film snímal ruční kamerou na péro, bylo pětadvacet. A devětadvacet bylo Emilu Františku Burianovi, který film doprovodil nejen hudbou, ale i různými hlasy a zvuky.

Film, který ukazuje Prahu od rána do noci, tváří se sice jako reportáž, ale řada pouličních situací je nahrávaná či dokonce přímo hraná – což naznačuje směr, kterým se mladý filmař Vávra (až na pár výjimek) bude ubírat.

Působivý film o Praze je doplněn několika šoty z filmových týdeníků třicátých let, které se rovněž odehrávají v Praze – uvidíte americký kuželník v Zahradním městě, opravu Národního muzea a nedobytný trezor v Živnobance.