Průzkumník Robert Chudý přišel v Afghánistánu při výbuchu miny o levou nohu a levou ruku. Jeho pancéřované průzkumné vozidlo vyletělo do povětří 30. dubna 2008. Na osudný den si pamatuje přesně. Jen výbuch jeho mozek v jakémsi sebezáchovném pudu dočista vymazal. Střepiny se nevyhnuly ani plicím a břichu, takže nebylo dlouho jasné, zda zranění přežije. Z umělého spánku ho proto lékaři probrali až po měsíci, kdy měli jistotu, že je z nejhoršího venku.

Když se ho ptáte na těžká postižení a na to, jak se s nimi jako výsadkář a aktivní sportovec vyrovnává, stále stáčí řeč na Radima Vaculíka, řidiče, který výbuch nepřežil. S jeho smrtí se zatím nedokázal smířit. Co se týká Robertova zranění, lituje jen toho, že se to nestalo až v závěru mise v Lógaru. Účast v tomto vojenském kontingentu bral totiž jako vlasteneckou povinnost, a tu nemohl do konce naplnit. Stejně tak si váží svého povolání v armádě. I po tak těžkém zranění se rozhodl v něm pokračovat, vyučuje ve vojenském středisku ve Vyškově, přednáší na kongresech na téma první pomoc při zranění v bojových podmínkách. Jako instruktor připravuje ty, kteří se chystají na další mise do Afghánistánu.

V září 2008 převzal od náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka V. Picka "Pamětní odznak Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého". To pro něj ale není nejpodstatnější. Chtěl by si s umělou nohou a biotronickou rukou zkusit skočit padákem, zvládnout výcvik a pak se znovu vrátit do Afghánistánu. Kde se bere v tomto člověku taková míra odhodlání, jak se dokázal vyrovnat s těžkým postižením a jak překonává strach o život, to nám prozradí ve své 13. komnatě.

Průvodkyní příběhem odvážného nadporučíka je redaktorka Šárka Volemanová.