Když v listopadu 1989 vyprovázelo cinkání klíčů Komunistickou stranu na cestě od moci, objevil se na balkóně jednoho starého pražského domu nápis „Všechnu moc imaginaci”. Ano, bylo to právě tady. Autorem té výzvy byl i výtvarník, animátor, scenárista, režisér, doktor honoris causa pražské Akademie múzických umění, Jan Švankmajer, který doslova miluje imaginaci. Jeho filmy jsou spjaty s řadou -ismů. Najdete v nich prvky surrealismu, ale i daktilismu, tašismu, magismu a určitě mnoha dalších -ismů, ale co je pro všechny filmy společné je silná až zběsilá imaginace. Tedy představivost, obrazivost.

Historia naturae
Film Historia naturae patří k ranným Švankmajerovým dílům. Pochází z roku 1967 a Jan Švankmajer v tomto filmu popustil uzdu svému zalíbení v tzv. Rudolfovském manýrismu. Pod kamerou totiž oživil tvory z přírodopisného kabinetu, ale díky své imaginaci vytvořil i tvory nové, kteří se sice nepohybují po světě, ale navštěvují nás v hlubinách našich snů.

rok výroby: 1967
režie, scénář, kamera a animace: Jan Švankmajer
střih: Milada Sádková
hudba: Zdeněk Liška
stopáž: 9 minut
Otrantský zámek
Jan Švankmajer je celý život nezávislým filmařem, tzv. umělcem na volné noze. Díky tomu mohl, jak se říká, „trvat na svém”. Když byl přesvědčen, že je film hotov, nebyla na světě síla, která by ho přinutila na něm cokoliv změnit. A tak se občas dostával do těžko řešitelných situací. V takové situaci se ocitl i jeho zdánlivě nevinný film Otrantský zámek, inspirovaný známým gotickým románem. 7 let ležel u ledu než mu bylo povoleno ucházet se o přízeò diváků.

Otrantský zámek je svým způsobem Švankmajerovým pokusem natočit filmový dokument, který se opírá o starou legendu, jež se měla odehrát v Itálii. Snímkem provází redaktor Miloš Frýba a doktor Vozáb, přičemž jsme svědky pátrání po místě, kde stál skutečný Otrantský zámek.

rok výroby: 1977
režie: Jan Švankmajer
hrají: Miloš Frýba a Jaroslav Vozáb
scéna: Jiří Šafář
hudba: Zdeněk Liška
animátoři: Karel Chocholín a Xenie Vavrečková
stopáž: 15 minut
Možnosti dialogu
Do složitější situace se ale dostal snad nejslavnější Švankmajerův film Možnosti dialogu. V únoru 1983 nejprve získal zlatého Medvěda v Berlíně. Dopisovatel Československé televize o něm tehdy poslal do Prahy hlášku něco v tom smyslu, že surrealismus rovná se fašismus. Ředitel Československé televize, Jan Zelenka, tehdy nechal film tajně přepsat na video a promítnul ho na zasedání ideologického pléna ÚV KSČ jako odstrašující příklad toho, co se ve filmu točí za státní peníze. Paradoxně film zachránil nejvyšší ideologický představitel Vasil Bi¾ak. Ne proto, že by se mu film líbil, ale proto, že nechtěl připustit válku mezi filmem a televizí.

Snímek zachycuje alegorické roviny mezilidské komunikace, za pomocí stop-motion animace.

rok výroby: 1982
režie a scénář: Jan Švankmajer
kamera: Vladimír Malík
střih: Helena Lebdusková
hudba: Jan Klusák
stopáž: 12 minut
Možnosti dialogu ještě stihly vyhrát Grand Prix a několik dalších mezinárodních festivalů, ale na Oscara už nominovány být nesměly. Ale Jan Švankmajer tvořil a tvoří dál. Od revoluce už mnohem svobodněji.

Dále uvidíte
Autoportrét Jana Švankmajera, který vznikl pod režisérským dohledem Jiřího Bárty. A na závěr maòáskový film na motivy starých jarmarečních her s názvem Rakvičkárna z roku 1966, v níž se dva kupci přou o jedno morče.