Senátorka Daniela Filipiová je původní profesí architektka. Její osobní i profesní život se přelomově změnil v roce 1986, kdy po náročné neurologické operaci míchy zůstala trvale odkázána na ortopedický vozík. Tento příběh ale začal už o mnoho let dříve. Do svých patnácti let byla Daniela Filipiová docela normální dítě a neměla žádné zdravotní potíže, věnovala se sportovní gymnastice. Pak jí ale začaly trápit bolesti nohou, jejichž původ se nepodařilo objasnit a tak závodního sportu zanechala. V roce 1977 - to už byla na vysoké škole - částečně na dolní končetiny ochrnula. Dostala se do ÚVN v Praze Střešovicích, kde po mnoha vyšetřeních nakonec zjistili malformaci v páteři, kterou se však lékařům v nemocnici podařilo odstranit. Po několika měsících už zase normálně chodila a dokonce i lyžovala.
Pak dokončila školu, v roce 1983 se vdala a porodila první dceru. O rok později se ale stejný problém opakoval. Tentokrát už podobný zákrok nebyl možný. A tak se v roce 1986 podrobila riskantní neurochirurgické operaci. Risk nevyšel. Daniela Filipiová trvale ochrnula na dolní končetiny. Následoval pobyt v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Na ten Filipiová vzpomíná jako na nejhorší období svého života. Musela se smířit s realitou, že už se nikdy nepostaví na nohy. Odešel od ní muž. Postupně se ztráceli přátelé a kamarádi. Postupně se jí podařilo se s nezvratností svého stavu vyrovnat.
Už v roce 1987 se vrátila do práce. Zaměřila se na bezbariérová řešení. Při adaptaci svého bytu v roce 1989 poznala svého současného muže, po druhé se vdala a narodila se jim další dcera. V roce 1997 Filipiová vstoupila do politiky a následně se stala senátorkou za ODS. Sama se charakterizuje jako zastánce politického stylu "odstraòování překážek". Dnes žije s manželem, oběma dcerami a třemi kočkami v domku v Nové vsi pod Pleší. Je zcela soběstačná. Sama dojíždí do senátu, nakupuje, vaří, dělá veškeré domácí práce kromě věšení záclon a výměny žárovek.
Průvodcem jejím životním příběhem je MUDr. Lukáš Pollert.