Ve jménu velké lásky


Bývala zpěvačkou s velmi dobře rozjetou kariérou. Jezdívala s vlastní skupinou Pudr a také s Bacily bratrů Neckářových, k jejím velkým hitům patřila například písnička se slibným názvem Já přijdu...

Ale pak se zamilovala a dokázala všechno, co si léta budovala, hodit za hlavu. Srdce ji z toho nebolelo, protože to udělala ve jménu velké lásky, té největší v životě, jak se domnívala. Řekla „ano“ technikovi své kapely, muži o devět let mladšímu, a byla přesvědčena, že s ním zůstane navždy. Přinesla do manželství všechno, co měla: svou práci, energii, dům, auto, úspory... Když se jim narodily dvě krásné a
zdravé holčičky, byla šťastná, i když v té době už věděla, že si nevzala prince ani anděla, ale člověka, kterého ze všeho nejvíc baví víc a víc jí přistřihovat křídla. Ale nevzpouzela se, byla spokojená, že má děti, a tak se postupně nechala připravit o všechno, o hmotné statky a málem i o rozum.


Muž bez jejího vědomí prodal auto, donutil ji prodat dům, chtěl, aby se věnovala pouze dětem. Pak ji začal týrat, ponižoval ji, zesměšòoval, peskoval, okřikoval, vyhazoval z auta... Vždycky si řekla – co bys chtěla, holka, máš krásné děti, co by za to jiná dala... A tak všechnu hořkost spolkla a realizovala se v péči o své dvě holčičky. Ale prostor, ve kterém mohla volně dýchat, se víc a víc zužoval. Pak už se nesměla dívat na televizi, neměla právo na vlastní peníze, na vlastní názory, na vlastní život, došlo i na fyzické násilí. Kdoví, jak by všechno dopadlo, kdyby ji nezradilo zdraví... Až v nemocnici se lékařům přiznala, co prožívá, a naštěstí se okamžitě našli lidé, kteří kolem
ní roztáhli záchrannou síť. Dnes už volně dýchá, i když stále ještě bojuje. O svou důstojnost, o spravedlivé vypořádání záležitostí s manželem. A protože moc dobře ví, že není jediná, kdo se dostal do domácího vězení, v němž je mnohdy hůř než v tom skutečném, otevřela Evinu schránku, kde nabízí pomoc všem, které jsou na tom stejně, jako byla ještě nedávno ona. Sama říká, že je v šoku, kolik takových žen u nás je a jak je pro ně složité o svém trápení někomu říct.


„Chápu, že se lidem nechce o problémech doma mluvit. I mně bránil stud, strach a obavy. Chtěla jsem zachovat rodinu a věřila jsem v nepřicházející zlepšení. S otálením jsem udělala největší chybu, ale to vím až teï. Bohužel, mohla jsem předejít mnoha smutným událostem i vážnému onemocnění. Nedokázala jsem si všechno srovnat a uvědomit si, že nenechat si líbit
příkoří je mé základní právo.“ Jestli i vy máte podobné problémy nebo víte o někom, kdo by potřeboval pomoc, napište do Eviny schránky, její adresa je jednoduchá: evinaschranka@email.cz. Pomoci se určitě dočkáte i na adrese www.evahurychova.estranky.cz.