Věra Martinová začínala jako zpěvačka s Orchestrem Gustava Broma; čtyři roky vystupovala s dívčí skupinou Schovanky, pak se vydala na sólovou dráhu. Popularitu "první dámy české country music" jí přinesly písničky Malý dům nad skálou, Až na vrcholky hor, Dala jsem lásku řekám i debutové album Dál jen vejdi.
V druhé polovině 80. let pěvecká kariéra Věry Martinové strmě stoupala. "Patří vám celý svět, ale pak se stane strašná věc, kdy se vám během okamžiku obrátí život naruby," vzpomíná zpěvačka.
Vůz řízený jejím manažerem se srazil s neosvětleným vojenským vozidlem sovětské armády. Věru Martinovou s těžkým zraněním obličeje a oka odvezla záchranka do nemocnice v Litomyšli, kde jí oko zachránili. Zpěvačka cítí dodnes dluh k lékařům a sestrám na chirurgii v malé okresní nemocnici. Pak ji převezli do Prahy do Motola a později se léčila ještě na plastické chirurgii v Brně. Když si plně uvědomila, co se stalo a jak strašně má poničený obličej, měla pocit, že s muzikou je navždy konec. V tu chvíli ani nechtěla žít. Při plastické operaci jí doktoři odstranili nejhorší jizvy. Hodně jich však zpěvačce zůstalo na tváři i na duši. To, co Věře Martinové nejvíce pomáhalo, byly dopisy od posluchačů. I díky jejich povzbuzování se ke zpívání vrátila. Následky havárie cítila ještě mnoho let. Jizvy se staly jejím dlouhodobým traumatem. Každé vystoupení v televizi byl pro ni stres, kamery ji musely zabírat jen z jedné strany, aby následky poranění nebyly tolik znát, musela se stále silně líčit. Před třemi lety jí jizvy v obličeji obrousili laserem a od té doby už nejsou příliš vidět. Osmnáct let prožila s jizvami a postupně se s nimi psychicky vyrovnala.
Jak se jí to podařilo, se dozvíme v pořadu 13. komnata, kterým doprovází moderátor Václav Žmolík.