Tomio Okamura, vždycky dokonale upravený, usměvavý předseda Asociace českých cestovních kanceláří, který trpělivě vysvětluje klientům zákruty cestovního ruchu. I v přímém přenosu bez špetky nervozity. Skoro se nám nechce věřit, když začne vyprávět o své 13. komnatě. Všechno začalo dopisováním japonského studenta sociologie a české gymnazistky za účelem procvičení angličtiny. Skončilo to svatbou, odjezdem Češky do Japonska, kde se narodili tři synové. Prostředním z nich byl Tomio. Poprvé si uvědomil, že je nějaký jiný, když ho maminka ho poslala něco koupit, prodavačka se divila, že tak dobře mluví japonsky. Děti vedle něj nechtěli sedět ve školce, natož ho vzít na procházce za ruku. Světlejší vlasy a pleť. A v Japonsku mu to dali dost drsně najevo. Ale pořád měl doma mámu, tátu a bráchy, takže to všechno šlo. Jenomže pak se maminka psychicky zhroutila.
Manžel byl pořád v práci, ona se třemi dětmi doma. Byla jiná, přírodní blondýna se špatnou japonštinou. Divná, a pořád sama. Odjela se léčit do Čech, s psychiatrem musíte mít společný jazyk. Všichni tři synové jeli s ní. O nejstaršího se postarala babička, dva mladší kluci se k ní nějak nevešli. Dostali se na nějakou dobu dětského domova v Maštově.
Maminka se vyléčila, ale už nechtěla natrvalo do Japonska. Tomio žil střídavě v Praze a v Tokiu. Nikam nepatřil. V Čechách byl podezřelý Asiat, V Japonsku podezřelý Evropan se šikmýma očima. Vystřídal řadu zaměstnání. Jednou mu zavolali z české cestovní kanceláře, že jim onemocněl průvodce a jestli by neprovedl skupinu japonských turistů po staré Praze. Zvládl to a pak začal velmi úspěšně podnikat v cestovním ruchu. Jeho vlastní cesta však byla složitá a plná překážek. Stále hledal svou identitu a nevěděl, kam patří. Teprve nyní začíná být vyrovnaný sám se sebou.
Průvodkyní 13. komnatou šikmookého Evropana, který miluje Prahu, je Martina Vrbová.