Ačkoliv Miroslav Etzler patří k našim nejznámějším hercům, na stránkách bulvárního tisku se s ním téměř vůbec nesetkáme. Ne, že by jeho život nebyl plný zvratů a dramatických peripetií - v patnácti letech utekl z domova a živil se jako horník, bez pomoci rodiny dokázal sám vystudovat na gymnáziu a na JAMU, byl členem činohry Národního divadla, odkud sám z vlastní vůle odešel, je několikrát rozvedený a má tři děti, úspěšně prodělal léčbu z alkoholové závislosti. Svoje soukromí si však chrání a na sebeprezentaci si nepotrpí. K vyprávění těchto svých velmi osobních a smutných zážitků svolil jedině s vědomím, že jeho příběh může pomoci lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci jako před lety on. Ten příběh je o jeho matce, které v 56 letech diagnostikovali lékaři Alzheimerovu chorobu a tři roky na to zemřela.
Marie Etzlerová byla sboristkou Státní opery v Ostravě. Byla to veselá a energická žena, která se uměla bavit a žít. Po smrti svého o dvacet let staršího manžela, Mirkova otce, se však změnila, stáhla se do sebe a ztrácela zájem o svět okolo. Na začátku 90. let Mirkův starší bratr Tomáš odešel do Spojených států (stal se reportérem CNN) a Mirek zůstal s matkou sám. Ovšem on v Praze a ona v Ostravě.
Někdy v roce 1996 začaly problémy. Maminka nevýhodně vyměnila byt, ztrácela paměť. Miroslav Etzler si nejdříve neuvědomoval, že jde o projev nemoci. Pak pozval na návštěvu k mamince psycholožku a zjistil, že maminka si nevybavuje, že její manžel zemřel. Na otázku, kde jsou její dospělí synové odpovídala, že ve škole. Přestože celý život zpívala v opeře, nepamatovala si autora Prodané nevěsty. Lékařské vyšetření ukázalo, že jde o Alzheimerovu chorobu. V té době jí bylo teprve 56 let. Bylo jasné, že už nemůže žít sama. Miroslav Etzler tehdy s rodinou žil v jednopokojovém bytě, hrál skoro každý den v divadle a maminka už tehdy vyžadovala celodenní péči. Nakonec se Mirkovi podařilo sehnat místo v nově otevřeném soukromém penzionu pro seniory. Toto soukromé zařízení cca za 15 000,- měsíčně zaručovalo veškerý komfort i stálou lékařskou péči. Po určité době se však projevilo, že to tak není. Ukázalo se, že ředitelka si z penzionu udělala výnosný byznys a ve chvíli, kdy jí někdo začal vidět do karet a poukazovat ne její pochybení, rozhodla se maminky Miroslava Etzlera zbavit. Nechala ji převézt do psychiatrické léčebny v Bohnicích, na jejím těle byly nalezeny modřiny. Stav maminky se rapidně zhoršoval. Ležela a nechtěla přijímat potravu, přestože ještě krátce předtím zvládla se synem dlouhou procházku. Miroslav ji nechal přeložit na interní oddělení do nemocnice v Roudnici nad Labem. Každý den za ní chodil, ale bylo jasné, že maminka již nechce dál bojovat a po poměrně krátké době zemřela.
Miroslavovi Etzlerovi nejde o vyřizování osobních účtů. Zprvu byl rozzloben na systém, který se nedokáže o nemocné seniory dostatečně postarat, ale nyní je přesvědčen, že především on sám toho měl udělat mnohem více. Měl si zjistit všechny údaje, měl pečlivě kontrolovat, zda je o maminku dobře postaráno. Dnes je přesvědčen, že měl nechat na nějakou dobu hraní a vzít si maminku k sobě a sám se o ni postarat.
Rozhodl se vyprávět tento příběh, protože do podobné situace se dostává spousta lidí, kteří stejně jako on tehdy nemají dostatek informací a nevědí si rady. Tato nemoc stále ještě patří k jistým společenským tabu. Pokud o ní bude otevřeně a veřejně hovořit, můžeme tím naplnit jistou osvětovou funkci a přispět něčím pozitivním v této oblasti.
Průvodcem tímto smutným příběhem bude ředitel Divadla Ungelt a Mirkův přítel Milan Hein.