Cirkus Humberto zajistil Pavlu Mangovi ohromnou dávku slávy. Rozdával autogramy, šel z role do role. Sláva – takřka přes noc – mu ale zkomplikovala dětství i dospívání. takřka přes noc mu ale zkomplikovala dětství i dospívání. Do školy chodil sporadicky, proto nosil domů pětky. Neměl žádné kamarády a ti, kteří mu zůstali, záviděli. Kritika o něm mluvila jako o druhém Tomáši Holém. Hrál princátka, poté i v Národním divadle. Až do roku 1996 se objevoval v inscenacích a pohádkách na televizní obrazovce.

Avšak už ve 13 letech začal kouřit, poznal sex a drogy. Z milého hošíka se stal frajírek. Herectví vnímal jako dobrý kšeft, ale stalo se, že prošvihl představení, nepřipravil se na zkoušky na konzervatoř – a neuspěl. Čím dál méně na sobě pracoval. A nabídky z televize i divadla se vyčerpaly. Mezi 18. a 23. rokem však období nezájmu těžce nesl. Upadl do depresí, cítil se ponížený. S koštětem a hadrem brigádničil na vysoké škole, kde poznával spolužáky z obchodní akademie. Nahodilé nabídky na vystoupení musel odmítat, už nebyl schopen vystoupit na pódium, bál se selže. Dal se na pití, protloukal se, jak se dá. Paralyzoval ho strach ze sebe samotného, ztratil sebevědomí.

Ale potřeboval se uživit, proto se rozhodl změnit obor. Později začal záměrně vyhledávat situace, ze kterých měl největší strach. Pomohla mu rodina. Začal podnikat. Našel smysl života. Znovu rozdává rozhovory. O svém příběhu nastartované a pohaslé kariéry už zase dokáže poutavě hovořit. Dodnes na něj lidé volají „herečko“. On už ale ví, že je dál.