Splnil si klukovský sen a stal se hráčem NHL. Narodil se do hokejové rodiny, otec úspěšně hrál za Vítkovice. Od osmi let začal pro Miloše tréninkový kolotoč – hokej v pět ráno i po škole. V sedmé třídě byl vyhodnocen jako nejlepší obránce Vítkovic, vojnu prožil jako hokejista. První půlrok v armádním mužstvu v Trenčíně ještě ozdobila radostná zpráva, že se stane otcem. S vizitkou mistra ligy se vrátil do vítkovického klubu. Dařilo se mu. Talentovaný hráč byl povolán i do reprezentace. Na mistrovství světa se Češi umístili třetí. Miloš si z velkého šampionátu odvážel bronzovou medaili – svou první. Nedlouho po mistrovství se v Praze konalo slavnostní vyhlášení výsledků ankety časopisu Gól o Zlatou hokejku pro nejlepší hráče sezóny. Miloš získal trofej pro nejlepšího obránce, dostal cenu nejlepšího hráče play off a k tomu přišel i trumf: v hlasování trenérů a novinářů do Zlaté hokejky zvítězil o 316 bodů před litvínovským Janem Čalounem.

Ve 22 letech si ho vybral klub Philadelphia Flyers. Tam však sváděl psychický boj, užíral se kvůli tomu, že zejména seděl na střídačce. Brzy se vracel do Čech, kde však dlouho nepobyl – angažoval ho kalifornský Anaheim. Tady zářil a bodoval, našel si přátele, pořídil si s manželkou a dcerkou domek.

Pak však nastal zlověstný zlom. Na rutinních testech zjistili zvýšený výskyt bílých krvinek. Podstoupil odběr kostí dřeně. Testy potvrdily leukémii kostní dřeně. To znamenalo urychlenou transplantaci a vhodného dárce. V rodině se nenašel, pátralo se v americkém Národním programu dárců kostní dřeně, kde evidují přes 1,8 milionů dárců. Nakonec Miloš své potíže potvrdil na tiskové konferenci, čímž rozpoutal kampaò za dárcovství. Testovat se nechali i samotní spoluhráči. Na začátku roku 1996 se dárce našel a Miloš absolvoval transplantaci i intenzivní ozařování. Začal boj o život, zda se kostní dřeò ujme, více než půl roku bolestných procedur. V té době se Milošovi narodil syn.

V červenci 1997 odjel domů a hokej mu strašně chyběl. Už kolem Vánoc začal znovu trénovat. Rozhodl se vrátit do Anaheimu. Zde při představování hráčů Miloš povstal a řekl: „Ahoj, jsem Miloš Holaò a tři roky jsem nikde nehrál.“ Všichni začali tleskat. „Nepotřebuji lítost. Přál jsem si, aby mě zase uznávali jako hokejistu.“ Jeho příběh dokazuje, že bojovat se vyplácí, naděje umírá poslední a že nezdolnost a síla pomáhají člověku zdolat i ty nejtěžší životní překážky.