Pavla Jazairiová, známá rozhlasová reportérka, spisovatelka a cestovatelka, cítila už od narození neukotvenost a nestálost. Narodila se v roce 1945 ve francouzském Munsteru české matce a holandskému otci. Maminka musela za války přerušit studia medicíny a univerzitu dokončila ve Francii. Pavly dětství nepatřilo k těm, na které se vzpomíná s láskou. Rodina pro ni nic neznamenala, neposkytovala jí řád. Například nedostudovala ani jednu třídu základní školy v jedné zemi. Chvíli žila ve Francii, chvíli v Čechách. Vzpomíná, jak čekávala na nádraží s dědou, matka odjížděla do Francie, Pavla zůstávala u babičky a dědy. Stála a držela se maminky za kožich. Ten dotek si pamatuje do dneška. Ten hebký pocit na dlani a to náhlé nic, prázdno. Maminka nastoupila do vlaku, už necítila její přítomnost, ani hebký dotyk kožichu, který se zhmotnil do toho okamžiku. Ani babička jí neposkytovala láskyplnou náruč. Dospívající Pavla rebelovala, měla ve škole kázeòské a prospěchové potíže.

Zlomem v jejím životě bylo gymnázium, kde se skamarádila s Annou, dcerou spisovatelky Lenky Reinerové. Zde získala druhou rodinu, která jí poskytla naprosto jiný pohled na historii i současnost. Také díky Anně se začala pohybovat v prostředí pražské intelektuální smetánky. Se svou dokonalou francouzštinou se dostala k rozhovoru s J. P. Sartrem, kde tlumočila. Pak nastoupila do Českého rozhlasu jako sekretářka francouzské sekce, později sama začala připravovat rozhovory a vymýšlela pořady. Při jedné reportáži se seznámila se svým prvním manželem Mufidem Jazairim, Iráčanem, který u nás studoval žurnalistiku. S ním má dva syny, Nisana a Martina. Pro Pavlu začala být čím dál tím důležitější práce. Cestovala, chtěla zprostředkovat lidem to, co na cestách poznávala a stále poznává, především kontrasty světa, sociální a rasová nespravedlnost.

Dnes žije ve skromných podmínkách v severních Čechách; ví, že ke spokojenosti stačí velmi málo. Píše svoji třináctou knihu. Je autorkou mnoha poutavých cestopisů. O matku, od které celý život marně čekala něhu a pochopení, se starala do konce života. Odpustila jí, ale až po psychoanalýze. Bez té by nikdy nedošla ke smíření.