Václava Marhoula zná zejména umělecká veřejnost jako manažera uměleckého sdružení Tvrdohlaví, režiséra filmů Tobruk a Mazaný Filip i jako bývalého generálního ředitele Filmového studia Barrandov, kde působil sedm let. Na Barrandově začínal po absolutoriu pražské FAMU v roce 1984 nejprve jako asistent produkce, později se stal zástupcem vedoucího produkce. V té době už aktivně organizoval mnohá kulturní dění, coby herec vystupoval nejprve v uměleckém sdružení Pražská pětka a v pořadech Divadla Sklep, jehož členem je dosud.

Organizoval vojenské přehlídky veteránů, pomáhal s přípravami oslav konce 2. světové války v Praze a v Plzni, s kulturním programem při pražském summitu států NATO. Na jedné straně působí coby člověk militantních názorů a veřejně podporuje řadu armádních činností, jichž se sám aktivně účastní, a prosazuje smysl pro disciplínu, zároveò jeho mnohdy nekompromisní názory na řadu společensko-politických otázek dotvářejí jeho veřejný obraz nesmiřitelného autoritáře. Jenže Václav má i svou citlivou uměleckou část duše, která je v dost pevné rovnováze s onou chlapácky věčnou touhou po spravedlnosti, jak potvrzují jeho kamarádi, například malíř Jaroslav Róna a herec Robert Nebřenský.

Těžko věřit, že tento sebevědomý muž býval obětí mazáků. Chlapské rysy neměl odjakživa, v patnácti působil ještě dost dětsky. Nastoupil na internát vysněné Střední filmové školy v jihočeských Čimelicích. Uzavřený kolektiv internátní školy poskytoval ideální podmínky pro zrození agrese. V rámci školního mazáctví zde zvlášť agresivní buòka studentů druhého ročníku nevybíravě šikanovala mladší chlapce. Během prvních tří let Václav zažíval psychický i fyzický teror, který nezřídka končil bitím a jinými formami ponižování.

Tato zkušenost zásadním způsobem ovlivnila Václavovy životní názory i pohled na podstatu člověka a do značné míry předurčila směřování Václavovy umělecké tvorby. Dodnes nesnáší veškeré projevy nenávisti vůči menšinám, slabším, nedokáže se smířit s pomluvami, degradací osobnosti. V těchto projevech vidí zárodky zloby v člověku, která může přerůst do patologické demonstrace moci zla. Proto velice rázně zakročil, když se jeho syn setkal na základní škole s kyberšikanou. Její důsledky mohou být pro oběti stejně fatální jako fyzické násilí a ne každá oběť je dokáže zvládnout. Teze, že lidské zlo je nevykořenitelné, podporuje Václavovy militantní teorie o věčném boji s tímto fenoménem a touhu filmařsky se k tomu vyjádřit. Proto se po válečném dramatu „Tobruk“, kde řešil téma svobody, odvahy, zbabělosti a lidské hrdosti, znovu vrací k otázkám: Kde se v člověku bere zlo, proč a za jakých podmínek se vždy nakonec projeví? A jak s ním vytrvale bojovat a nepodlehnout mu?

Osobní zkušenost je tak hluboce vrytá, že o zlu bude i jeho příští film, který už několik let připravuje. Letos obdržel na Filmovém festivalu v Cannes za adaptaci světového bestselleru amerického autora Jerzy Kosiñského Nabarvené ptáče zvláštní uznání poroty Ceny Krzysztofa Kieslowského za nejlepší scénář.