Honza Povýšil byl vymodleným dítětem, které prožívalo spokojené dětství. Měl rád pohyb, sportování, věnoval se závodně hokeji a také vodnímu pólu. Měl našlápnuto na úspěšnou sportovní kariéru.

V patnácti udělal přijímačky na průmyslovku a před prázdninami odjel se školou na pár dní do Itálie. Tam se na skluzavce v akvaparku zranil tak nešťastně, že prožil klinickou smrt a ochrnul. Nejprve si pobyl v nemocnici v Itálii, po převozu pokračovala jeho léčba doma v Česku. Nikdo nevěděl, jak všechno dopadne, jestli se ještě někdy posadí, sám nají. Po dvou měsících se Honza mohl pustit do rehabilitace, následujícího půl roku strávil v Kladrubech. Začal bojovat o to, aby se mohl vrátit do normální školy. Možná i díky na první pohled drsným metodám tatínka a staršího bratra, kteří ho neustále bičovali k aktivitě, nepodléhal skepsi a dělal velké pokroky. Bratr ho také přivedl k plavání. V bazénu se Honzovi hodně dařilo, už dva roky po úrazu si přivezl první medaili z paralympijských her.

Díky sportovním úspěchům ho začali spolužáci brát jako normálního kluka a začal zajímat i holky. Odmaturoval a pustil se do studií na fakultě tělesné výchovy a sportu. Měl i období, kdy mu úspěch stoupl do hlavy a byl nafoukaný. Brzo ale našel sám sebe. Zpátky na zem ho vrátilo i zjištění, že díky postižení se nebude smět věnovat práci trenéra. Ze školy odešel, profesně se věnuje fotografování, ale u aktivního sportu zůstal. Medailí posbíral už celou řadu a říká, že vlastně i ten úraz byl k něčemu dobrý. Bez něj by zřejmě nebyl úspěšným reprezentantem. Příběhem mladého muže, který dokázal pro mnohé nepřekonatelný handicap proměnit v cenné kovy, provede Veronika Jonášová.