Hana Androniková (r. 1967) získala významná literární ocenění - Magnesii Literu a Cenu Knižního klubu - za knihu Zvuk slunečních hodin, která se odehrávala v baťovském Zlíně, odkud ona a její rodina pocházejí. Napsala také knihu povídek a spolupracovala na představeních s Divadlem Archa. Její jméno mělo mezi literáty skvělý zvuk. Byla považována za nadějnou autorku. Není divu, že si ji nakladatelství předcházela, uzavřela smlouvu na další knihu. Odstartovala tak kariéru úspěšné autorky, ale zaplatila za to rozpadem svého manželství. Aby toho nebylo málo, lékaři jí řekli, že má rakovinu prsu a metastázy v plicích a 5 % pravděpodobnost přežití.
Hana se rozhodla následovat svůj sen a odešla do peruánské džungle s cílem se tam ztratit a zemřít. Potkala zde ale šamana, který jí oznámil, že měl o ní sen, že přijde a začal s ní spolupracovat. Ač uměla jen chabě španělsky, strávila s ním v džungli čtyři měsíce. Prošla, jak sama říká, setkáním s andělem smrti a vrátila se do Prahy.
Rozhodla se pro chemoterapii, operaci odmítla. Dnes je zdravá a napsala o svém znovuzrození knihu Nebe nemá dno a jako kmotra knihy si našla herce Jaroslava Duška. Duška její příběh zaujal natolik, že se rozhodl stát průvodcem Haniny Třinácté komnaty. V ní autorka popisuje svou cestu od nevíry v tradiční metody medicíny, jakými jsou chemoterapie a ozařování, k rozhodnutí podstoupit kromě alternativních metod také klasickou léčbu. Říká o tom, že ego léčitele může být stejně nafouklé jako ego lékaře a každý si musí zvolit svou cestu.
V jejím rozhodnutí ji podpořila nejen rodina, ale také kamarádi a spolupracovníci, kteří věřili, že se rozhodla správně.