13. komnata Josefa Fouska13. komnata Josefa Fouska13. komnata Josefa Fouska

"Zatím jsem se narodil třikrát. Poprvé 12. března 1939 na Kladně, podruhé 7. dubna roku 1987 na jednotce intenzivní péče v Kroměříži a do třetice před dvanácti lety 5. března 1999 na kardiochirurgii na Karlově náměstí v Praze," říká Josef Fousek, písničkář a spisovatel.

Nemoci a zranění ho potkávaly už od dětství. Přežil tyfus, spálu i mnohé pády. Asi to tak osud chtěl, protože nejlepší písòové texty napsal v nemocnici. Tam se prý nelže.

Říkaly o něm, že je dítě, které se nesměje. Rodičům před ním zemřely dvě děti a strach o něj byl všudypřítomný. Ve čtrnácti utekl ze školy a stal se dělníkem v Poldovce. Od té doby se živil různě, třeba i jako pastevec na Šumavě. Mimo to se stihl vyučit, stát se ve Středočeském kraji boxerským přeborníkem ve střední váze a absolvovat uměleckou fotografii u profesora Jána Šmoka na Lidové konzervatoři.

V roce 1979 ho přijal Miloslav Šimek do Semaforu. Tady vznikla celá řada písniček s jeho texty. I ta nejslavnější Až mě andělé! Petr Spálený k ní tehdy složil hudbu za jedinou noc. Je v ní hodně z duše Josefa Fouska. Především láska k životu. To, že se hraje často při pohřbech, s tím vlastně souvisí. "Lidé si ji vybírají jako hold někomu, kdo pro ně v životě mnoho znamenal," říká tento písničkář. Díky své touze žít patrně překonal i těžký infarkt, který ho postihl přímo na jevišti při představení, i trojitý bypass, který později následoval. Když ho po této operaci přivezl syn domů, bylo to den před jeho šedesátými narozeninami, řekl: "Táto, máš k narozeninám život."

V Semaforu a později Divadle Jiřího Grossmanna působil Josef Fousek až do roku 1998. Když ho Miloslav Šimek propustil, zůstal jen se svým nemocným srdcem, bez přijmu. Nevzdal to a začal psát knihy. Veselé epigramy, povídky a příběhy plné naděje a porozumění, do dnešního dne mu jich vyšlo dvacet šest. A taky uspořádal řadu výstav svých fotografií, tady i v zahraničí.

9. dubna 2007 (téměř na hodinu přesně před dvaceti lety prodělal infarkt) najel mladík s Hondou do jeho Fabie. Motorkář jel na červenou. Auto se dvakrát převrátilo, zůstalo na střeše, zbyl z něj vrak. Zase se osud postavil na jeho stranu. Jako zázrakem vylezl on i jeho žena okénky živí.

Několikrát poznal, co je strach o život, má ho dodnes, jen schovaný někde uvnitř ve své 13. komnatě. O to víc je vděčný za každý den, který tu může být.