Šárka Rezková chtěla být odmalička zpěvačkou. Sama se přihlásila do sboru, sama se vypravila v 16 letech do Prahy na střední školu, ale hlavně hledat kapelu, se kterou by mohla zpívat. Přijali ji do country skupiny Newyjou. Kromě zpěvu vždycky toužila po velké rodině. První manželství bylo velmi krátké, v druhém se jí narodili dva synové. Skloubit zájezdy s rodinou nebylo jednoduché, ale ona se svého snu nehodlala vzdát. A pak přišel den D. Při příležitosti 20. výročí skupiny Newyjou se chystal velký koncert, natáčení a taky společné focení. Jiřího Brabce znala zběžně, byl jí vždycky hrozně nesympatický, připadal jí namyšlený a protivný. Najednou ucítila divný pocit v zádech. Otočila se a on tam stál a upřeně se na ni díval. Pozdravili se a ona v ten moment věděla, že se něco stalo. Dala mu číslo, že by se chtěla poradit, co a jak má zpívat. Zavolal za deset dní (později jí řekl, že to cítil stejně a musel se moc držet, aby nevolal hned). Sešli se a od té doby je rozdělila až jeho smrt. Oba zadaní, oba zamilovaní - náročný vztah po všech stránkách. Byl to vztah dramatický, osudový, a také zničující.

Oba se rozvedli, a začali spolu žít, Šárce se narodil další syn Dominik. Vzali se. Šárka začala vystupovat se známou kapelou svého muže Country Beatem Jiřího Brabce. Šárka však nevěděla, že Jiří upadá do strašných dluhů. Až když viděla, že třeba trhá složenky, místo aby je zaplatil, začala být ostražitější. Jiří začal čím dál víc mluvit o sebevraždě. Říkal to tak často, že už to nebrala vážně.

Šárka pekla cukroví na Vánoce, byla unavená. Zavolala mu, byl divný. Když se ptala, co mu je, řekl: "Jsou věci, které žena vědět nemá." A pak už měl pořád vypnutý mobil. Když nepřišel ani večer, obvolala všechny, šla na policii. Napadlo ji, že mohl jet na chalupu v jižních Čechách. Tam ho nakonec našli s prostřelenou hlavou. Děti brečely, ona dva týdny nemohla jíst, pít, byla jen na práškách. Do toho začaly chodit výhružné dopisy, volali vymahači, dokonce zazvonili u jejích dveří. Od té doby jí na čas přidělili ochranku. Byla na dně, chtěla od vší bolesti a starostí pryč. Tehdy ji vrátili na zem děti. Synové jako by to cítili, neustále se začali ujišťovat - že se také nezabije! A malý Dominik... Vzpamatovala se.

Nejhorší bylo, že netušila, kolik lidí Jiřího nesnášelo, že je podrazil nebo jim ublížil, a teï se to všechno, ta nenávist přesunula i na ni. Jediní, kdo jí pomohli, byli Jiří a Hanka Vondráčkovi (rodiče Lucie Vondráčkové). Pomohli jí finančně, duševně, donutili ji zase zpívat, a hlavně zase žít! Dnes má svou kapelu, nahrává CD, koncertuje a také našla přítele - není to ta šílená láska, co prožila s Jiřím, ale je v ní klid, který potřebuje. Rány osudu ji zocelily. Dneska už ví, že to nevzdá. Ani velkou rodinu, ani zpívaní, ani život.