U herečky Kláry Pollertové-Trojanové se deprese poprvé objevily v roce 2001. Dva měsíce trval stav, který dosud neznala: ztratila náladu i zájem o cokoliv, byla unavená, sebemenší maličkosti ji rozhodily a vytáčely do nepříčetnosti. Zničehonic se u ní dostavovaly nekontrolovatelné záchvaty pláče, a to kdekoliv, doma o samotě i na veřejnosti mezi lidmi. Vyvrcholilo to v létě, kdy byla na návštěvě u rodičů. Hodně (a bezdůvodně) křičela na malé syny, kterým bylo deset měsíců a dva roky. Pak vracela časopis sestře a rozplakala se. Sestra - protože si předtím prošla něčím podobným - vzala telefon a objednala Kláru u psychiatra. Ten stanovil diagnózu: klinická deprese.

Lékaři často nazývají depresi tichým zabijákem. Neléčená deprese totiž končí sebevraždou. Přitom společnost ještě pořád bere depresi na lehkou váhu, ne jako vážnou nemoc. Každý občas řekne, že má "depku", zatímco opravdová deprese přináší stavy beznaděje, absolutní ztráty chuti k životu, pocity naprosté únavy, kdy se člověku ani nechce vstát ráno z postele. Největším problémem deprese je, že není vidět.

Psychiatr několikrát Kláře nabídl hospitalizaci, a to pokaždé, když se její stav zhoršil. Ona vždy odmítla a brala "jen" prášky, které jí předepsal. Doma pak zažívala pocity beznaděje. Byly dny, které by nejradši celé prospala. Jela s kočárkem po parku a únavou jí padala hlava. Přestala jíst, neměla chuť, za den snědla třeba jen půl housky se sýrem. Zhubla pod padesát kilo. Manžel mezitím pracoval a ona se tím pádem musela starat o rodinu. Neměla nikoho na pomoc, nemohla odjet někam na týden a být v klidu. Na druhou stranu ji právě rodina nabíjela. "Mám pro co žít," říkala si.

Po čase jí psychiatr doporučil psycholožku. Klára sice věděla, že jí léčba pomáhá, ale návštěvy psycholožky se pro ni stávaly noční můrou. Hlavně první dva měsíce terapie, kdy se při sezeních dostávaly až na dřeò. Pomalu si přiznávala věci, které si odmítala přiznat. Po hodině u psycholožky byla tak vyčerpaná a rozhozená, že by nejradši zalezla pod peřinu a nebyla. Zároveò to však bylo očisťující a osvobozující.

Na určitou dobu brát prášky přestala. Ale tím problémy úplně neskončily, deprese totiž vyléčit nejdou. Problémy se opět vrátily o Vánocích 2010. Vrátila se k lékům, začala se smiřovat s tím, že deprese je součástí jejího života a ona se musí s touto nemocí naučit žít. Toto poznání spolu s pochopením manžela a podporou rodiny jí pomáhají se s tím vyrovnat.

Průvodcem 13. komnaty je redaktor Martin Moravec.