František Bílek se narodil se srdeční vadou zvanou transpozice cév. To znamená, že neměl propojený malý a velký krevní oběh, tudíž se okysličená krev nedostávala do celého těla. Většina dětí s tímto postižením měla velmi malé šance na přežití. František měl zároveò také defekt srdečních komor, který paradoxně přispíval k tomu, že okamžitě neumřel, protože okysličená krev pronikala poškozenou přepážkou komor do tělního oběhu. Znamenalo to ale jen odklad nevyhnutelného osudu. Nedílnou součástí dětství Františka Bílka byly nemocnice a operace. A také pohled na trápení rodičů, zejména maminka nesla situaci velmi těžce. Po smrti manžela navíc zůstala na všechno sama.

Přes všechny potíže se František snažil najít uplatnění ve sportu, který miloval. Nějaký čas se věnoval hokejbalu, pak už to ale ze zdravotních důvodů nešlo. Srdce zlobilo víc a víc, nakonec musel přerušit i školu. Píchal si injekce na ředění krve a čekal na transplantaci. Dlouhých osm let byl v pohotovosti, absolvoval pravidelná předoperační vyšetření, dodržoval přísný režim, aby mohl případně okamžitě nastoupit do nemocnice. Nakonec musel být hospitalizován, protože mu začaly selhávat orgány. Ale dočkal se! Po operaci se probudil s cizím, ale fungujícím srdcem.

Absolvoval dlouhou rekonvalescenci a začal si plnit svůj sen - být blízko sportu. Stal se sportovním novinářem a čtyři roky po transplantaci oblékl brankářský dres a nastoupil do svatyně futsalového týmu. Nemůže se sportu věnovat naplno jako zdraví spoluhráči, zná omezení i rizika, ale zvládá to. Příběhem mladíka se srdcem sportovce, který byl osudem odsouzen do role diváka, ale nedal se a dočkal se vysněné brankářské výstroje, provází Martin Moravec.