Jan Vokurka se před kamerou poprvé objevil jako pětiletý. Do svých devatenácti let se představil ve víc než dvou desítkách rolí. Zvládl zkoušky na konzervatoř, ale shodou prapodivných náhod byl přijat na stavební průmyslovku sídlící ve stejné budově jako konzervatoř. A tak se stal stavařem.

Jeho maminka se snažila vytvářet doma pohodu a chránit rodinnou atmosféru, do které on se rád vracel. A podle jejího vzoru chtěl budovat a chránit rodinu i on. Poprvé se oženil už v devatenácti a záhy se stal otcem. Vztah se ale, i díky jeho neustálým pracovním cestám po stavbách, rozpadl. Oženil se znovu a pořídil si druhou dceru. Ale ani druhé manželství se nepovedlo. Třetí důležitý vztah neposvětil prstýnky, ale přesto vydržel nejdéle.

S přítelkyní se stali rodiči tří dětí. Bohužel u syna Honzíka se začalo ve dvou a půl letech projevovat degenerativní onemocnění, které ho postupně zabíjelo. Lékaři nikdy nedokázali definovat příčinu, ale Honza se nevzdával naděje na šťastný konec. Bojoval, o syna se staral, ale tíhu situace nakonec neunesla jeho partnerka, která odešla i s dvěma zdravými dětmi za novým přítelem a on zůstal s nemocným synem sám. Pečoval o něj do poslední chvíle, dokonce dal výpověï v práci, aby nemusel Honzíka nechat v nemocnici. Držel ho za ruku i ve chvíli, kdy naposledy vydechl.

Dnes je Janovou nadějí nová rodina. Konečně má pocit, že někam patří a že je milován. Chtěl by se víc starat i o děti z předchozího vztahu, ale zatím marně bojuje s bývalou partnerkou i s úřady. Pro svou rodinu staví dům, má zajímavou práci. A věří, že už má to zlé za sebou. Příběhem muže, který prožil krachy několika vztahů, ale především se musel naučit žít s vědomím, že přežil své dítě, provede Radka Červinková.