Známá žokejka a trenérka dostihových koní se musela vyrovnat s předčasnou smrtí tatínka, přítele i se zradou manžela. Připravili: V. Žmolík, P. Hlavatý a D. Bonaventura.
Šťastného a bezstarostného dětství si Martina neužívala moc dlouho. Bylo jí šest let, když tatínek prohrál svůj dlouhý boj s rakovinou. Staršího parťáka si pak hledala všude kolem. Mezi vedoucími na táboře, mezi kamarády ve škole. Na trápení zapomínala také u koní. Utíkala za nimi, kdykoliv měla volnou chvíli, někdy kvůli nim i zanedbávala školu. Nakonec se rozhodla s nimi spojit i svou profesní budoucnost a začala studovat na jezdeckém učilišti ve Velké Chuchli. Tam také potkala první lásku. Ale sotva začali spřádat společné plány do budoucna, připravila ji o ni nehoda na motorce. Zase jí zůstali koně. Trénovala, závodila a padala. Nemá snad na těle jedinou kost, kterou by už neměla zlomenou.
Po jednom vážném úrazu to dokonce vypadalo, že bude ráda, když bude chodit. Ale nevzdala se. Od koní se nadlouho nevzdálila ani poté, co se vdala a porodila dceru Vanessu. Už pátý den po porodu musela do práce. Nejen proto, že koně potřebovali péči, ale i proto, že manžel nepracoval a neuživil by je. Vymlouval se, že nemůže pracovat, protože je Němec, a tak rodinnou kasu musela plnit Martina.
Když už se začala blížit k rozhodnutí, že musí odejít, aby ji s dcerou manžel nestáhl ke dnu, zjistila navíc, že ji podvádí, navíc s její nejlepší kamarádkou. Všechny rány, které jí osud přichystal do té doby, dokázala ustát, tahle dvojnásobná zrada ji ale položila na lopatky. Nemohla ani vstát z postele, musela se léčit. Ale do sedla se nakonec vrátila.
A také našla znovu lásku. V současné době žije s druhým manželem, hercem Rudolfem Jelínkem. Poprvé se spolu potkali v době, kdy on trénoval náročné jezdecké scény na natáčení. To ovšem Martina byla ještě ve školních lavicích, takže se jen minuli. Po letech se setkali znovu a zamilovali se do sebe.
Příběhem bojovnice, která i po opakovaných ztrátách těch nejbližších dokázala znovu vstát a taky se vrátit k milovaným koním, provede Václav Žmolík.