Jan Mazoch, starší ze dvou vnuků Jiřího Rašky, historicky prvního českého vítěze ve skocích na lyžích na zimních olympijských hrách a držitele první zlaté medaile ve skocích na lyžích pro Československo na Zimních olympijských hrách v Grenoblu v roce 1968, chtěl svého dědečka následovat. Odmala se pohyboval v prostředí skokanských můstků, tykal si se všemi skokanskými legendami. Matka ani dědeček ho do skákání nenutili, přesto už v den svých šestých narozenin poprvé skočil. Zahájil tak kariéru. V šestnácti se dostal na mezinárodní závody a svůj potenciál předvedl už v umístění na dvanáctém místě při své zahraniční premiéře v závodě Kontinentálního poháru. Ve stejném roce skončil devátý na juniorském mistrovství světa, reprezentoval zemi na Olympijských hrách v Salt Lake City, probojoval se i do soutěže Světového poháru. Ve škole měl individuální plán, maturitu odkládal. Před olympiádou v Turíně však procházel profesionální krizí, z níž ho vyvedl až nový trenér Matjas Zupan. A tak byl v roce 2006 vybrán, aby reprezentoval zemi ve Světovém poháru v polském Zakopaném, kde se hned po prvním kole umístil na patnáctém místě. Ve druhém kole po jeho odrazu však foukl silný vítr, lyže se mu zkřížily a padal dolů po hlavě. Když dopadl, nikdo netušil, jestli vůbec žije.

Jednadvacetiletého Jana odvezla sanita v hlubokém bezvědomí do nemocnice, kde na tomografu odhalili mnohočetné zhmoždění mozku. Po převozu do pražské nemocnice se učil znovu chodit, mluvit, psát i počítat. Až doma ve Frenštátě pod Radhoštěm pocítil podporu fanoušků. I kvůli ní se rozhodl vrátit na skokanský můstek. Po půl roce mu lékaři dovolili znovu skákat. Chtěl všem dokázat, že není jen „ten kluk, co spadl“. Musel však trénovat daleko víc než ostatní, po pádu měl ochrnutou pravou stranu těla. Nevzdal se a za pár měsíců znovu skočil. Ale už ho začal ovládat strach.

17. srpna roku 2008, rok po návratu, třiadvacetiletý Jan ve Frenštátu pod Radhoštěm vylezl na můstek a naposledy skočil. Poté pod „rodným“ můstkem oznámil konec profesionální kariéry. A musel se učit normálně žít. Po osmi letech si dodělal maturitu a začal pracovat. Dolehly však na něj manželské problémy, které se s ženou snažili vyřešit druhým dítětem. V roce 2011 skončilo manželství rozchodem. Dnes Jan tvrdí, že mají lepší vztah než v manželství, své dcery miluje a stýká se s nimi.

S následky pádu bojuje dodnes. Podivné datum 20. ledna ho i nadále pronásleduje. V den výročí pádu zemřel v roce 2012 jeho milovaný dědeček Jiří Raška. Jan tehdy opustil rodný Frenštát. Odešel do Prahy, pracuje pro SOS dětské vesničky a charitativní spolky. Na příští rok chystá třetí ročník Skokanského memoriálu Jiřího Rašky.