13. komnata Otakara Černého13. komnata Otakara Černého13. komnata Otakara Černého

Otakar Černý je Kladeòák, původní profesí učitel. Vystudoval matematiku a fyziku a učil na učilišti. Celý život však tíhl ke sportu. S otcem chodil od pěti let na všechna sportoviště v Kladně, v sobotu volejbal, v neděli dopoledne házená, odpoledne fotbal a večer hokej. Narodil se v roce 1943 a jako chlapec ještě stihl chodit za maminkou do jejího modistického salonu. Vzpomíná na dámy, které si nechávaly u maminky šít róby: „Komunisti jí v osmačtyřicátém vzali nejen majetek, ale i styl života. Dřív měla modistický salon a byla to dáma. Pak musela dělat uklízečku.“ Toto období srovnává se svým nuceným odchodem z televize. V obou situacích cítil nespravedlnost, křivdu, bezbrannost.

22. srpna 1968 se jako voják základní služby ženil, a když se zvesela jako novomanžel vrátil do kasáren, podepsal rezoluci na podporu Alexandra Dubčeka a proti vstupu spojeneckých vojsk. 1. září téhož roku odešel do civilu a na jaře 1969 se ucházel o přijetí na místo sportovního redaktora do ČST. Dovolili mu pracovat jen jako externistovi sportovní redakce. S malou přestávkou kolem roku 2000, kdy z televize odešel, strávil v ČST a ČT přes čtyřicet let, z poloviny kvůli kádrovým problémům externě. Zprvu točil reportáže a na plný úvazek učil fyziku na učilišti v Kladně. V roce 1971 vyhrál konkurz, ale nepřijali ho do zaměstnaneckého poměru, protože odmítl vstoupit do strany a měl za sebou škraloup ze srpna 1968. Pracoval v ČST jako externista dál, ale nesměl být na obrazovce vidět ani slyšet. Léta natáčel až pět reportáží denně takzvaně „inkognito“: vždy položil otázku, která pak byla ustřižena. A v záběru byla vidět jen jeho ruka s mikrofonem.

S neobvyklým moderátorem mají diváci spojený legendární a hojně sledovaný nedělní diskusní pořad „Co týden dal?“, v němž zaznívala Černého klasická otázka: „A co na to občan?“ Když se v červenci 2002 stal šéfem sportovní redakce České televize, novináři do něj jízlivě šili, že by v této funkci měl být někdo, kdo vypadá sportovně. Jeho ledabylá výslovnost rovněž nebyla nejvhodnější dispozicí pro profesionálního spíkra. Neměl ani novinářské vzdělání. Mnohým vadil jeho přímočarý a někdy příliš lidový způsob komunikace, kterým se prezentoval v diskusních pořadech s politiky. Přestože jej to vnitřně trápilo, nikdy nepřemýšlel o tom, že by skončil. Chtěl zůstat svůj, stůj co stůj. Dodnes tráví v budově Kavčích hor dvanáct hodin denně jako konzultant v redakci sportu.

Byť byl jeho život už od dětství a na dlouhá léta negativně ovlivněn dobou, v níž žil, komunistickou totalitou a neochotou s ní spolupracovat, nevzdal se a šel dál s dobrou náladou a vtipem, kterým se bránil naházeným „klackům pod nohama“. Našel si svojí osobitou cestu, ke které mu pomohly neformálnost, otevřenost a sebedůvěra.