Milan Chovanec, čtyřiačtyřicetiletý ministr vnitra ČR a bývalý hejtman Plzeòského kraje o své tělesné váze sám říká: „Oplácaný jsem byl vždycky, postupně se z toho stala morbidní obezita.“ V roce 2012 odmítal prozradit, kolik váží. Neřekl to prý ani manželce. Až když zhubl, odtajnil, že při výšce 187 centimetrů dosáhl váhy 180 kilogramů. Výrazně nabírat kilogramy začal poté, co začal stres kompenzovat jídlem. Zhubnout se snažil už od dospívání, ale byly to marné pokusy, jen si začal „pěstovat“ sklon k jojo efektu. Když se začal věnovat podnikání a politice, celé dny nebýval doma, jedl minimálně a pak to doháněl opulentními večeřemi. Jedl i tajně, v noci, aby ho manželka a děti neviděly. Přiznal sám sobě, že trpí morbidní obezitou až v době, kdy v podstatě nemohl chodit; problém mu dělalo ujít pár kroků. Lékaři ho sice varovali, že mu hrozí vážné zdravotní potíže, ale dokud měl dobré výsledky tlaku či hladiny cholesterolu či cukru, nedbal na jejich rady. Zlom přišel po krajských volbách. Měl zvýšený cukr a cholesterol, lékař mu na rovinu řekl, že při stejném životním stylu do dvou let zemře.

Rozhodl se hubnout, ale vydržel to až na druhý pokus. Přitom si nenechal podvázat žaludek, zvládl to změnou životního stylu: pohybem a radikální změnou jídelníčku. Shodil 70 kilogramů – tedy o 15 kg víc, než kolik váží jeho štíhlá žena. Prudké zhubnutí se mu ale málem stalo osudným: lékaři mu doporučili operativně odstranit převislou kůži na břiše, vak, který mu dříve vyplòoval tuk. Při operaci mu však lékaři objevili kýlu a po jejím odstraòování ministr téměř vykrvácel. Následovala druhá akutní operace a stafylokoková infekce. Nakonec ho lékaři vyléčili, aniž ho museli potřetí operovat.

Výživová poradkyně, která ministrovi na jeho cestě ke štíhlosti pomáhala a chválí ho, říká: „Když zhubl Milan Chovanec, může zhubnout každý.“ A Milan Chovanec se po této zkušenosti s radostí zbavil velkých kusů oblečení a tvrdí, že všechno zlé je pro něco dobré: „Když jsem umíral, neviděl jsem žádné světlo nebo tunel. Nejdřív přišla panika, pak zklidnění. A nakonec naprosté smíření. Ten zážitek mě osvobodil ze strachu ze smrti. Bál jsem se třeba létat, teï už ne.“