13. komnata Michal Hrůza byla natočena těsně před tím, než zpěvák utrpěl vážné zranění hlavy při incidentu dvou mladíků na Stodolní ulici v Ostravě, když se zastával slabšího z nich. Jeho smysl pro spravedlnost zřejmě vychází z těžké zkušenosti z mládí, kdy byl vystaven šikaně. Michal několik dní po úrazu bojoval o život. V těchto dnech se již naštěstí rychle zotavuje.

Michal Hrůza, jehož skladby nepřehlédnutelně opanují český hudební éter, se věnuje kvalitnímu hudebnímu mainstreamu. Jeho písně Zejtra mám, Bílá velryba, Napořád či 1+1 zná snad každý. Jeho cesta k vytoužené muzice však nebyla přímočará a první kapelu založil v prostředí, na které rozhodně nemá příjemné vzpomínky. Bývalý člen a zakladatel kapely Ready Kirken po svém odchodu z kapely založil svou současnou kapelu Hrůzy. Pro Anetu Langerovou složil dnes už legendární píseò Voda živá, jež se stala hitem roku v letech 2005 a 2006. Televizní seriál Vyprávěj! se mimo jiné proslavil i jeho úvodní písní Evo.

Michal se narodil v roce 1971 v Turnově, kde vyrůstal s rodiči a se dvěma sestrami. Když byl v 6. třídě, rodiče se rozvedli a matka zůstala na tři děti sama. V té době chodili po základních školách různí náboráři a agitovali žáky pro tehdejší společensky významné obory, nabízející pracovní příležitosti. Právě nabídka vojenského gymnázia zaujala Michalovu maminku, neboť skýtala mnoho výhod pro matku samoživitelku. Michal tam mohl získat vzdělání, zdarma jídlo a bydlení na internátu, uniformu. Byť protestoval, nakonec ve svých čtrnácti letech odjel studovat na Vojenské gymnázium do Moravské Třebové, kde mu nastala vojna jako řemen. Kromě budíčku v šest ráno, rozcviček a neustálých nástupů a kontrol, zažíval časté tresty, i v mimoškolním čase pevný řád a rovněž šikanu. Tu však nikoli od starších spolužáků, ale od velitelů, kteří od žáků vyžadovali stejnou disciplínu jako od vojáků. Mnohdy se stávalo, že kvůli přísnosti velitelů nemohli studenti odjet na vytoužené víkendové návštěvy domů. I Michal ve svých šestnácti zažil půl roku bez vycházek, kdy nesměl ani opustit areál internátu a školy. Čím byl starší, tím to pro něj bylo těžší a začal reagovat rebelstvím. Nesouhlasil s komunistickým režimem, avšak paradoxně sloužil režimu. Situace neměla řešení, matka ho ze studií vzít nemohla, neboť by ho musela vyplatit. Ztratil doma kamarády, neměl čas ani na studentské lásky.

Jedinou útěchou i únikem byly školní hudební nástroje, díky nimž s pár kamarády založil kapelu. Díky muzice Michal ve škole vydržel a v roce 1989 odmaturoval. Následná vojna mu připadala jako procházka růžovým sadem. Šikana od vrstevníků mu na rozdíl od té, kterou znal ze střední školy, připadala jako legrace. Z té měl skutečné noční můry, koktal a dodnes ho ze vzpomínek na tuto dobu mrazí. Uvědomuje si, že ztratil v mládí čtyři roky v prostředí, které nenáviděl, což rozhodně nepovažuje za dobrý vklad do života. Už ale odpustil i rodičům, na které se kvůli volbě své střední školy dlouho hněval. Sám si však tuhle 13. komnatu v sobě ponese celý život.