Petr Urban je populární kreslíř a ilustrátor, autor postavičky Rudy Pivrnce, která s drsným lidovým humorem zrcadlí lidské slabosti. Je i sedmnáctinásobným mistrem republiky v jízdě na saních – svůj poslední titul získal ve svých padesáti letech. Zúčastnil se také dvou zimních olympiád.

Celý život žije ve Smržovce v Jizerských horách, v roubené chalupě po předcích. I když to tak podle jeho často rozesmáté tváře nevypadá, straní se lidí. Prožil smutné dětství, během něhož sice hodně sportoval, ale o to víc v něm chyběla rodičovská láska. Na celý život Petra Urbana poznamenaly syndromy citové deprivace a nechtěného dítěte. Došlo u něj k neurotickým potížím, depresím a také závislosti na alkoholu, nedůvěře k lidem.

Rodiče mu nedávali najevo city, pohlazení nebo projevy lásky. Matka ho za každou neposlušnost přísně tělesně trestala. „Často mi v hlavě zní její věta, ty snad ani nejsi náš!“ říká Petr. Svoje představy o výchově si rodiče přinesli ze svého dětství – vyrůstali v rodinách sudetoněmeckých horalů, kde byla na prvním místě práce, žádné city se nepěstovaly. Všichni dědové a strýcové sloužili za války ve wehrmachtu a z války si nesli traumata, která přenášeli na děti.


Z neradostného dětství Petr našel únik ve sportu. Jezdil na saních, věnoval se atletice. Extrémně trénoval, aby byl nejlepší. Přes zákazy lékařů chtěl vítězit. Byl oproti svým vrstevníkům o hlavu menší – ještě v patnácti měřil metr padesát a byl hubený. Stal se v oddíle terčem posměchu a šikany. „Při soustředění mě kluci často mučili, házeli v šatech do vody, vysmívali se mi. Ale já měl v sobě velkou tvrdost. Když mě někam vlekli, nebrečel jsem a neprosil. Možná proto, že jsem se kvůli výchově naučil nedávat najevo city.“ Psycholog Jeroným Klimeš potvrzuje, jak se citově deprivované dítě, trpící sebenenávistí, může upnout ke sportovnímu výkonu. Extrémním tréninkem se vlastně neustále trestá.

Manželka Inka vzpomíná: „Neuměl mně ani našim dětem říct, že nás má rád, ani nás pohladit. Styděl se za to. S projevy citů má problémy dodnes. I když kreslí drsné sexuální vtipy, odvrací studem oči, když v televizi vidí, jak se lidé líbají nebo hladí. Je pro něj strašně těžké se toho zbavit.“


Od dětství rád kreslil a maloval. Poslal své kreslené vtipy do časopisu Dikobraz a brzy se tam prosadil. Jeho drsné obrázky plné sexuálních narážek a vtipných point si lidé oblíbili, ač je autor považuje za vzdor proti lidskému okolí. Postavička Rudy Pivrnce se stala ikonou hrubozrnného lidového humoru. Ač profesí humorista, je Petr zamlklý člověk, který je nejraději sám v ateliéru. Z domova vyjíždí jen na autogramiády a sportovní setkání. Pokaždé ho doprovází manželka; Petr totiž neřídí, netelefonuje a odmítá používat počítač. Bojuje s depresemi, které ho pronásledují, a léčí je pivem. „Narodil jsem se, bohužel, mínus tři piva,“ říkává žertem, „tak to musím dohánět.“

Aby zachránil sebe i rodinu a našel chybějící sílu, věnuje se už léta józe a duchovním cvičením. Díky terapeutce dokončil i velký kreslířský úkol: ilustroval po Ladovi Osudy dobrého vojáka Švejka. Dílo mělo úspěch na knižním trhu, což Petrovi zvedlo sebevědomí. Ví, že odborníci mu mohou pomoci jeho problémy rozklíčovat a díky nim se snaží najít cestu z bludného kruhu.