Pavel Bělobrádek, předseda KDU-ČSL a místopředseda vlády, je úspěšný muž. Má dobré vzdělání, kariéru, rodinu. Ale také se musel vyrovnat s tím, že trpí nevyléčitelnou nemocí. V posledním ročníku Fakulty veterinární hygieny a ekologie Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně se dozvěděl, že za jeho zdravotní problémy může roztroušená skleróza. Musel se rozloučit se snem, že si někdy otevře soukromou veterinární praxi. „V zaměstnání jsem zažil šikanu,“ tvrdí. Po druhé atace choroby, která se dostavila vinou stresu, ze zaměstnání odešel a stal se profesionálním politikem.

S vážnou nemocí, která postihuje centrální nervový systém, si zatím lékaři nevědí rady a dokážou ji jen brzdit, ne však léčit. Pavla Bělobrádka zatím připravila o možnost hrát fotbal, špatně se mu hraje na kytaru, padají mu věci z rukou, bojuje s knoflíčky na košilích. Otázky typu „Co bude za dvacet let?“ nemá rád a váží si toho, že je dosud soběstačný a může žít jen s menšími omezeními.

Říká, že jsme se nikdy neměli tak dobře jako teï, ale bereme to jako samozřejmost. „Dnes si lidé neuvědomují, že základní hodnoty života nejsou peníze, ani zdraví, ale mezilidské vztahy. Když jsem byl kluk, nejezdili jsme v létě k moři a v zimě na lyže do Rakouska, dělali jsme na baráku. V pubertě jsem přebaloval nemohoucí babičku, dědu jsem holil do rakve. I naše utrpení může být někomu prospěšné.“

Sebelítosti nepropadá, černé scénáře si nemaluje, nedělá z nemoci drama, bere ji tak, že k životu patří. Je ženatý a není bezdětný. Tvrdí, že všechno se má dělat naplno. Nenamlouvá si, kde mohl být, kdyby… Plány si nedělá, protože neví, co bude. Je v tom možná svobodnější než ostatní. Ale co je teï, si chce užít naplno.