Příběh Hany Johany Saudkové je příběhem velké lásky. Navzdory mnohdy dramatickému životu s českým kreslířem a komiksovým králem Kájou Saudkem, Johanino pouto ke svému o sedmnáct let staršímu muži nezmizelo a stále trvá v plné síle, ač je slavný kreslíř již devět let v kómatu. Johana vnímá všechny atributy své osudové lásky, nezměnila nic ze svých zvyků. Obden svého muže navštěvuje v motolské nemocnici na speciálním oddělení, povídá si s ním o životě jako kdysi a doufá, že se jednoho dne objeví na prahu jejich domu. Jen teï se podle ní vzdálil kamsi za sklo, zůstává mezi životem a smrtí.


Hana Johana Saudková pochází z buržoazní rodiny, která jí vštípila prvorepublikové morální zásady. Vyrůstala vedle staršího bratra, který ji přivedl mezi bývalé Sokoly na pražské cvičiště v Podolí. Ve svých patnácti byla obdařena téměř pohádkovými tělesnými tvary. Není divu, že se později stala předlohou ženských komiksových postav v díle svého muže. Hvězdami cvičiště byli bratři Saudkové, zejména Kája. Zakoukal se do mladičké Johany, studující střední zdravotnickou školu, a nikdy už ji ze svých tenat nepustil. Jak sama říká, vychoval si ji. Jejich vztah byl možná nestandardní, ale rozhodně láskyplný. Zatímco ona k němu vzhlížela a dopřála mu okouzlení ženami i bohémským životem, on jí oplácel vzácnou pozorností. Choval se k ní jako k princezně. Ať ke své ženě Johaně nebo k dceři Berenice. Syn Patrik sice vždy neměl na růžích ustláno, ale oběma dětem se Kája Saudek naplno věnoval. Johana pracovala, starala se o domácnost, večer si s Kájou povídali. Její vyprávění mu byla inspirací.


Vedli běžný život a zřejmě by to tak bylo dodnes, kdyby na Velký pátek roku 2006 nedošlo k nešťastné bizarní události. Tehdy se nedočkavý umělec zalkl soustem, což nikdo netušil. Než se mu dostalo pomoci, upadl do kómatu, z něhož se dodnes neprobral. Od toho osudného dne je umístěn na oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče v Motolské nemocnici. Johana ho od té doby pravidelně navštěvuje. Nejdříve denně, dnes obden. Mluví s ním, pečuje o něj, stále dodržuje tradiční vyprávěcí dýchánky a je přesvědčena, že ji vnímá. Což ani lékařská věda nemůže vyloučit. Johana věří svým instinktům a tomu, že nic není nemožné. V přesvědčení o naději ji utvrzuje jedna zásadní životní zkušenost. Jí už se totiž téměř zázrak podařil, když navzdory lékařským prognózám doslova vypiplala z nehybného stavu po těžké autonehodě svého bratra. Tehdy bratru, paraplegikovi, věnovala dva roky života na úkor své rodiny a dostala ho do stavu plné soběstačnosti. A činila tak s podporou svého muže, který v tom neviděl marnou snahu. Chápal ji a věřil jí. A možná proto dnes Johana dělá totéž pro něj.

Nereflektuje názory těch, kteří její počínání odsuzují, nemůže jim naslouchat. Jsou pro ni důležité dva sny: spatřit, jak se jednoho dne Kája zase tradičně objeví v obývacím pokoji u krbu, a přání, aby její děti žily šťastně. Jelikož doufá v to, že zázraky se dějí, nemůže polevit. Tímto způsobem se vyrovnává s přetěžkou skutečností.