Jméno biatlonisty Ondřeje Moravce, třicetiletého několikanásobného mistra České republiky i dvojnásobného vítěze Světového poháru, od letošního února skloòuje celý svět s ještě větší úctou. Na olympiádě v Soči vybojoval pro naši republiku tři fantastické medaile. Dvě stříbra a jeden bronz. Stal se tak naším historicky nejúspěšnějším mužským medailistou na zimní olympiádě. Avšak cesta na stupně olympijských vítězů byla od počátku víc než trnitá.

Pochází z Letohradu, zkoušel hrát v dětství fotbal a už od sedmi let začal s biatlonem, lyžoval a začínal střílet klasickou vzduchovkou, než přešel na malorážku. Bylo mu teprve deset let, když mu lékaři zakázali jakýkoliv sport. Na doživotí. Nebylo jisté, zda bude vůbec chodit. Diagnóza i prognóza byla děsivá: Perthesova choroba. Vyskytuje se u dětí od 4 do 10 let, častěji u chlapců, a znamená nekrotický rozpad kyčelního kloubu. Projevuje se bolestí, kulháním, svalovými křečemi. Léčbu obvykle doprovází psychické trauma, snížená aktivita, odloučení od rodiny. Ondřejovi hrozila náročná operace i výměna kyčelního kloubu za umělý.

V nemocnici v Hradci Králové si pobyl Ondřej dva měsíce a čekal na operaci, kdy mu měli navrtat kyčelní kloub. Doma poctivě chodil o berlích, aby bolavou nohu nezatěžoval. Jenže kvůli výzkumu jeho choroby na něj v nemocnici zapomněli a po dvou měsících následné domácí léčby lékaři na dalších předoperačních vyšetřeních zjistili, že se Ondrův stav velice zlepšil. Doporučili mu alternativní přírodní léčbu, regeneraci v odborné léčebně v Luži-Košumberku. Zde Ondřej strávil téměř rok na vozíku, nemohl se hýbat, vstávat z postele, na kotnících měl závaží, aby mu vytahovala nohy z kloubů. Čtyři hodiny denně rehabilitoval a cvičil. Bydlel na pokoji s chlapci se stejnou diagnózou a rodiče vídával o víkendech.

Při propouštění mu k jeho zklamání zdůraznili zákaz jakéhokoliv sportování. Sport miloval, měl za sebou i první žákovské lyžařské závody. Rok odpočíval, ale pak zase tajně začal s biatlonem. Ten samý rok si ale zlomil stehenní kost pravé nohy při jízdě na kole a zase trávil čas v nemocnici. A opět se brzy vrátil ke sportu. Lékaři byli s jeho uzdravením spokojeni, ke sportování se jim nikdy nepřiznal. Na svůj handicap dokonce dostal modrou knížku.

V osmnácti už sportoval vrcholově. Mezitím se z něj stal nejúspěšnější biatlonový junior: pod vedením trenéra Vlastimila Vávry získal osm medailí z juniorských šampionátů. Závodit v kategorii dospělých se mu však moc nedařilo. V roce 2009 odjel do Kanady po nemoci a ve štafetě ve Vancouveru, při Světovém poháru, rok před tamní olympiádou, hodně chyboval. Celou sezonu měl zdravotní problémy, bral antibiotika, nebyl na tom dobře fyzicky, ve střelbě byl nepřesný. Ani na závodech v Trondheimu nijak nezářil. Chtěl se sportem skončit.

Byť o medailích nikdy nehovořil, měl tajný sen: uspět na olympiádě. Změnil trenéra za reprezentačního kouče Ondřeje Rybáře. V olympijském závodě ve Vancouveru 2010 však skončil Ondřej Moravec až na 67. místě. Teprve loòská sezona představila biatlonovému světu střeleckého suveréna. Na mistrovství světa v Novém Městě na Moravě skončil dvakrát čtvrtý, v Oslu vyhrál poprvé závod Světového poháru. V prosincovém sprintu v Annecy vybojoval stříbro.

Ondřej si uvědomuje, že s umělým kloubem by se zřejmě na olympiádu nekvalifikoval. Měl vždycky obrovskou vůli. Chtěl překonávat překážky, v tom tkví jeho nezlomnost. A připouští, že mu nemoc v dětství dala i dobrou zkušenost – odloučením od rodiny se naučil i hodně přetrpět, což mu možná pomohlo získat tři medaile.