Marta Slánská se narodila v roce 1949 a vyrůstala ve vile v Korunovační ulici, kde dnes sídlí ambasáda Saudské Arábie. Dcera Rudolfa Slánského má na svém rodném listu podpis Klementa Gottwalda a jeho manželky. Obě rodiny pojilo přátelství. Slánský s Gottwaldem byli nejmocnějšími muži ve státě po komunistickém převratu v roce 1948, přesto Gottwald Martině otci odmítl udělit milost a nechal ho ve vykonstruovaném procesu popravit. Během vyšetřování a procesu byla Marta ve Veselíkově jako v domácím vězení. Mívala hlad, trpěla, když ji nazývali dcerou zrádce. Dostala tu těžký zápal plic a poznala, jakou k její rodině projevovali nenávist příslušníci StB.

Než se dozvěděla, že tatínek byl popraven, myslela si, že je v Číně na ambasádě, neboť tam pracoval strýček. Byla smutná, že na ni zapomněl. Spoustu let matce nemohla odpustit, že jí hned neřekla o otcově smrti. Až teï chápe, že ji chtěla chránit.

Maminka Marty Slánské pocházela z velmi chudých poměrů, z kolonie v Krči, tatínek ze židovské rodiny obchodníka z Nezvěstic u Plzně. Oba byli komunisté. Válečné roky prožili v Moskvě, kde pracovali jako rozhlasoví hlasatelé. Tady se jim narodila dcerka Naïa, jež byla jako tříměsíční unesena, když s ní osmiletý bratr Rudolf čekal na matku před budovou moskevského rozhlasu. Případ nikdy nebyl objasněn, přestože Rudolf pátral v ruských archívech v době, kdy působil v Rusku jako velvyslanec.

Po procesu s otcem byli Marta s tehdy sedmnáctiletým bratrem Rudolfem a maminkou vykázáni do Razové na Bruntálsku, kde jim přidělili vybydlenou chalupu po Němcích. Tady ji maminka nechtěla pouštět ven, aby nezmizela jako Naïa, zakazovala jí chodit si hrát s dětmi, na které se dívala z balkonu a cítila se opuštěná. Nebyla tu školka, a tak Marta chodila do jeslí. Maminka s bratrem pracovali v sousední vesnici v lisovně umělých hmot. Kromě tří statečných rodin se ve vsi se Slánskými nikdo nebavil.

V době nástupu Marty do první třídy se stěhovali do jedné malé místnosti zpět do Prahy. Po Stalinově smrti byli propuštěni političtí vězni a někteří k nim chodili. Jako dítě slyšela jejich hovory o mučení ve vězení. Bála se chodit do školy, protože měla hrůzu, že ji ze školy odvezou do dětského domova. Po dlaždičkách školní chodby ji maminka mnohdy musela doslova dovléct do třídy a zůstat tam s ní.

StB rodinu sledovala dál i v šedesátých letech. Zapojili se do disentu, v jejich pozdějším bytě koncertoval Jaroslav Hutka a bratr Rudolf se tam scházel s novináři. Přepisovali samizdat a kolportovali zakázané knihy, zatímco před domem stále hlídkovali příslušníci StB. Martě nepřetržitě hrozilo vězení za protistátní činnost. A když se s ní chtěl někdo seznámit, hned si myslela, že je nasazený od StB.

Bylo těžké jmenovat se Slánská. Když se představila, lidé většinou ztuhli. Někteří se omlouvali, protože podlehli době a podepsali kolektivní žádosti o popravu zrádců. Matka nikdy nepřestala být komunistkou, po uvolnění poměrů se snažila manžela očistit, napsala knihu Zpráva o mém muži. Zanechala po sobě celou řadu zápisků, záznamů prožitých otřesných událostí.

Marta Slánská se se svým osudem vyrovnávala pomalu. Chodila k psychologům a nakonec se jí podařilo najít rovnováhu. V únoru 1996 založila realitní kancelář a začala podnikat. Dnes má renomovaná realitní kancelář kolem osmdesáti spolupracovníků.

Práce ji uspokojuje, vždycky pracovala bez půjček. Při představě toho, zda by z ní měl tatínek radost, s úsměvem podotýká, že by jí její podnik nejspíš znárodnil…